1. kapitola - Přípravy a nápad

7. září 2008 v 22:45 | Elizabeth de Ténèbres |  Život Elizabeth Anne Tremendous
Tak tady je znovu první kapitola k týhle povídce. Rozhodla jsem se jí trošku předělat.


"Ahoj Elizabeth," pozdravila mě chladně máti.

"Ahoj máti," odpověděla jsem jí stejnym tónem.

"Jak jsi se měla ve škole?"

"Jak bych se asi tak mohla mít ve škole? To sou otázky," neodpustila jsem si poznámku.

"Elizabeth, nech si těch poznámek! Tak snad abychom vyrazily!" dala jasnej rozkaz. Nic jinýho to ani nebylo. Ona byla prostě rozenej generál a nic jinýho. Radši jsem se rychle vydala za ní, protože mi bylo naprosto jasný, co by následovalo, kdybych proti něčemu protestovala.

Za chvilku jsme došli na místo. Chytla jsem se jí za ruku a ona nás obě přemístila. Ve chvíli, kdy jsem zas cejtila pevnou půdu pod nohama, ruku jsem z tý její okamžitě sundala. Konečně jsem byla zas doma. I přesto, že byla moje matka tak trochu psychopat a ke mně se nechovala dvakrát slušně, jsem to tu měla ráda. Naše sídlo bylo obrovský. Pro nás dvě a pár domácích skřítků až moc.

Beze slova jsem popadla svý věci a vydala jsem se do svýho pokoje. Tam jsem všechno hodila do kouta s tim, že to vybalim později nebo že, což bylo pravděpodobnější, poručim jednomu ze skřítků. Hodila jsem sebou na postel.

Ještě se vrátim zpátky k naší rodině. S matkou tu bydlim sama (skřítky nepočítám). Na otce si moc nepamatuju. Matku nechal, když mi byly tři. Ani se mu moc nedivim, matka je děsná hysterka, psychopatka a tragédka. Rozhodně to chci v životě dotáhnout dál, než ona. Ona by se v životě neodvážila přidat k Pánovi zla. Uctívá ho, to jo, ale je moc zbabělá na to, aby se k němu přidala. Já mám jiný plány než ona.
Ozvalo se zaklepání na dveře. "Dál!" dovnitř nakoukl jeden z našich skřítků. "Co chceš Dony?"

"Paní si vás žádá do jídelny, slečno."

"Teď nemám čas ani náladu, vyřiď jí to." Skřítek za sebou zas zavřel dveře a odcupital pryč.

Za chvilku se zaklepání ozvalo znova. "Co je zas?!"

"Mám vám od paní vyřídit, že se máte okamžitě dostavit dolů, nebo vás ztrestá ohnivým bičem."

"Ježiš to je kráva," zvedla jsem se otráveně z postele.

"Posaď se Elizabeth," pokynula mi matka, jakmile jsem se dopoloužila do jídelny. Beze slova jsem si sedla, a čekala, co bude dál.

"Zítra si zajedeš k Madame Melody nechat ušít nové šaty."

"A to jako proč? Už jich mám tolik, že to neni pomalu kam dávat. To chceš zase pořádat nějakej nesmyslnej ples?"

"Já tě varuju, nezkoušej mojí trpělivost. Neni nekonečná a to by se ti nemuselo vyplatit," zavrčela matka nasraně. Protočila jsem oči v sloup a v další chvilce už jsem ležela rozplácnutá na zemi na druhý straně jídelny. Matka stála za stolem, židle, na který ještě před chvilkou seděla, ležela převrácená dva metry za ní, v ruce svírala hůlku, v xychtě byla totálně rudá a oči jí vztekem lezly z důlků.

"Ještě jednou," třásl se jí hlas, "ještě jednou budeš drzá, draze za to zaplatíš." Přikývla jsem na souhlas, i když jsem si myslela úplně něco jinýho. Kurva pěkně jsem se flákla do hlavy. Trošku se mi motala. Příjde den, kdy tý krávě, co si říká moje matka, vrátim tohle všechno i s úrokama.

"Posaď se," pokynula mi rádoby klidně, ale mě bylo úplně jasný, že se ještě neuklidnila. Bez keců jsem si teda sedla a tvářila jsem se, jako že mě děsně zajímá to, co mi chce oznámit.

"Nechávám uspořádat ples na počest tvých sedmnáctých narozenin. Zapomněla jsi snad?"

"Ne, samozřejmě, že jsem nezapomněla. Jak bych taky mohla," odpověděla jsem jí sarkasticky a ona po mně jenom hodila vražednej pohled.

"To bych ti radila."

"Aby jste rozumněli, Madame Melody je naše osobní švadlena. Vždycky, když si metka nechá šít šaty a hábity a nebo když mě donutí, abych si taky něco nechala ušít, je to právě u ní. A matka si prostě nedokázala nechat vymluvit, že žádnej ples na oslavu svejch sedmnáctejch narozenin nepotřebuju. To jenom ona se zas potřebuje zviditelnit, asi má pocit, že se o ní málo mluví, rašple stará.

Takže mi nezbejvá jiná možnost, než přežít do svejch sedumnáctejch narozek, a pak adios máti. Ne jako že bych měla v plánu zdrhnout nebo tak něco, ale od tý doby, co budu plnoletá, se matce budu moct bránit a troufám si tvrdit, že kouzlim líp, jak ona. Ještě zasranejch pět dní, přežít tu debilitu, co matka nazývá oslava narozenin, a pak už si budu moct v klidu žít.

Ale jak sem po chvilce zjistila, do tý doby to bude dost tvrdá buzerace: "Zajdeš si nechat ušít šaty, vyzvedneš ty moje, potom zajdeš vyzvednout boty nám oběma, dále vyzvedneš pozvánky, a necháš je rozeslat Express poštou. Ano, ještě jsem samozřejmě zapomněla na líčení a šperky. Ty samozřejmě taky půjdš vyzvednout. Je ti všechno jasné Elizabeth?"

"Proč pro ty ostatní věci nepošleš někoho jinýho?"

"A koho bych pro ně asi měla poslat, Elizabeth?" zeptala se mě medovym hláskem. Musí furt říkat celý mý jméno. Asi musí, protože ví, jak to nesnášim. Grrrrrrrrrrr.

"To je všechno nebo potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se jí ironicky. Prostě jsenm si to nemohla odpustit.

"Můžeš jít," propustila mě konečně. A vrhle na mě varovnej pohled. Kráva!

Rychle jsem vydupala schody do svýho pokoje, kde jsem sebou flákla na postel. "Áááááááaaaaaaa..........," začla jsem řvát z plna hrdla. Fakt tady brzo chcípnu. Fakt netušim, co tady celý ty pošahaný prázdniny budu dělat. I když vlastně pět dní, pak si bude moct matka políbit prdel, protože se od ní nenechám buzerovat.

Chvilku jsem jenom tak nehnutě ležela na posteli a čuměla do zelenýho stropu. Nic zajímavýho jsem tam neobjevila, proto jsem se zvedla a rozhlídla se po pokoji. Můj pokoj byl jediná útulná místnost v tomhle debilnim baráku. ptáte se proč to tak je? Asi proto, že jsem si ho mohla zařídit podle sebe. Zdi jsou tmavě zelený (ne žádná vyblitě rádoby zelená) a nábytek je tmavě hnědej.
"Jeffrey!" zavolala jsem do ticha svýho pokoje.

"Přejete si slečno?" přemístil se ke mně jeden z našich skřítků.

"Vybal mi věci a pak mi sem přines večeři."

"Jak si přejete slečno," uklonil se a jal se vybalovat moje věci. Po chvilce zmizel a já zas osaměla.

Popadla jsem knížku s názvem Černá magie vyššího stupně, abych si ukrátila čekání na večeři. Sotva jsem jí otevřela, když mě Jeffrey přerušil.
"Paní vám vzkazuje, že se máte okamžitě dostavit do jídelny k večeři."

"Pane bože, já se z ní už vážně asi zbláznim. Vyřiď jí, že už letim."

"Můžeš mi vysvětlit, proč se nemůžu v klidu najíst nahoře?" vyjela jsem po ní, když jsem dorazila do jídelny.

"Jak to se mnou zas mluvíš Elizabeth Anne."

"Neříkej mi tak," zavrčela jsem na ní. "Jo a mimochodem, něco podobnýho jsem už dneska slyšela," nemohla jsem si odpustit rýpnutí. V další chvilce jsem opět letěla přes celou jídelnu a na druhý straně se rozplácla na zdi. Auuuu, to bylo dneska už podruhý. Neměla jsem ale čas o tom víc přemejšlet, protože mě hned v další chvíli zachvátila nesnesitelná bolest tolik známýho cruciatu.

Že já si nedám pokoj, přemejšlela jsem o chvilku po zději, když bolest ustala. Ještě jsem asi tak deset minut zůstala ležet, abych se aspoň trošku vzpamatovala.

Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Byla jsem na to moc slabá.

"Dony, přemísti jí do jejího pokoje. Nemůžu se na to koukat, kazí mi chuť k jídlu," uslyšela jsem matčin hlas. Já jí vážně jednou něco udělám. Ale to až jindy. To byly moje poslední myšlenky, než jsem omdlela.

***


K sobě jsem přišla až druhej den. Při pohledu do zrcadla jsem se zhrozila. černý vlasy rozcuchaný do všech stran, temný kruhy pod očima, bledá pleť ještě bledší než obvykle. Prostě radost. Blbý bylo, že jsem se cejtila ještě hůř, než jak jsem vypadala. Jak kdybych se před pár hodinama vrátila z nějaký kalby. Bolelo mě snad úplně všechno, třeštila mi hlava a byla jsem nevyspalá.

Asi si říkáte, jakto, že jsem teda vzhůru. Mě to teda taky nejdřív nedocházelo, ale když se mi v zornym poli objevil Jeffrey, bylo mi to jasný.

"Paní vám vzkazuje, že se máte ihned dostavit na snídani. Pak bude muset odejít, proto by s vámi ráda posnídala, slečno.

"Vyřiď jí, že tam za chvíli budu." Hádat se teď vážně nebudu. To už bych nemusela přežít.
Snídaně proběhla celkem v klidu, protože jsem raději byla zticha. Matka vypadla brzo, takže jsem měla chvilku klidu. Jak mě se na tu Příčnou nechce. Radši bych byla celej den v posteli. Ale dokážu si představit, jak by to zas dopadlo.

Zvedla jsem se s tim, že čim dřív vyrazim, tim dřív budu zpátky a tim dřív budu mít klid.


***

O půl hodiny později už jsem stála v krbu a s výkřikem Příčná jsem se přenesla krbem. Nechápu, proč si matka nepořídí ňákou služku. Vážně by mě zajímalo, jak to zvládá, když jsem v Bradavicích. Nejdřív jsem se vydala vyzvednout pozvánky a pak na soví postu, kde jsem je nechala rozeslat.

Potom k Madame Melody. "Dobrý den," pozdravila jsem slušně.

"Dobrý, Elizabeth. Jdeš si pro šaty tvojí matky?"

"Jo a ještě potřebuju nechat nějaký ušít pro sebe."

"Dobře, posaď se a já ti sem donesu nějaké katalogy." Beze slova jsem si sedla a za chvilku už jsem měla několik tlustejch knih, ve kterejch byly jenom obrázky šatů, v ruce. Celkem dlouho jsem v nich listovala, než jsem objevila ty pravý šaty. Nemám moc ráda dlouhý šaty, proto jsem se rohodla pro tyhle:









Hlavně nechápu takový ty holčičky, co si vybíraj ty růžový šatičky. Já osobně preferuju jedině černou. Maximálně bych překousla ještě červenou, ale jinou barvu vážně ne. A s mejma dlouhatánskejma černejma vlasama a očima to tvoří dokonalou kombinaci.

Chvilku jsem teda čekala, než dá ty šaty Madame Melody dohromady, pak jsem zaplatila, popadla svoje a matky šaty a konečně vylezla z toho krámu.

Ještě jsem musela skočit pro ňáký doplňky, co si matka zas navymejšlela, o obchod dál.

Když už jsem to konečně všechno vobjehala, vydala se pomalu směrem k Děravým kotli. Přemejšlela jsem, jestli už matka bude doma nebo jestli budu mít ještě chvilku klídku, když v tom do mě nekdo vrazil.
"Neumíš dávat pozor idiote?" vyjela jsem na něj okamžitě, aniž bych věděla, kdo to je.

"Óóó naše velká Elizabeth Anne Tremendous. Pardon, vaše výsosti, že se vám hned neklaním, jakmile vás vidím," začal se do mě navážet ten, s kym jsem se srazila. A když jsem zvedla hlavu, zaregistrovla, že to neni nikdo jinej, než ten krvezrádce Sirius Black. "Nevim, kdo tady do koho vrazil. Že by ty?" pokračoval dál. "Koukal jsem na tebe. Koukala jsi do země, myšlenkama bůhví kde. Copak? Snad nejsi zamilovaná?" mlel samý píčoviny.

"Co to meleš, ty hovado?"

"Ale, ale, jakpak to mluvíš?"

"Do toho ti nic neni a teď mi uhni, vážně na tebe nemám dneska náladu."

"Copak? Špatně ses vyspinkala?" ryl do mě dál a mě pomalu začínali docházet trpělivost. "Snad na tebe maminka nepoužila cruciatus?" plásnul nejspíš ze srandy, ale mě v tu chvíli došli slova. A on zmlknul taky. Po chvilince jsem se vzpamatovala, nasraně prolítla kolem něj, přičemž jsem do něj nezapomněla po cestě vrazit.

Idiot pitomej! Proč mě to tak rozhodilo? To mu nedaruju! To mu vrátim! A příležitost, budu mít hned vzápětí. Blackovi nechyběj na žádnym, z našich plesů. Pomsta bude sladká! předsevzala jsem si, prolítla jsem Děravym kotlem a přeletaxovala jsem se zpátky domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rikisa rikisa | Web | 16. září 2008 v 15:24 | Reagovat

ahojky, ráda se spřátelím:D. Jen mi napiš co bys chtěla za spřátelko - obrázek, co máš ráda, ju?

2 Jenny Jenny | Web | 16. září 2008 v 21:12 | Reagovat

Ahojky, ráda se spřátelím:)

3 Melissa Melissa | Web | 18. září 2008 v 12:45 | Reagovat

nazdárek, moc ráda se s tebou spřátelím...

4 Kris Kris | Web | 19. září 2008 v 18:17 | Reagovat

Hej-hola, bude to mít pokráčko?

5 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 20. září 2008 v 19:46 | Reagovat

samozřejmě, že bude mít. ale nejdřív ho musim vymyslet. momentálně pracuju na hrách bez hranic

6 rejpalka Georgina rejpalka Georgina | 22. září 2008 v 22:43 | Reagovat

Mám ráda povídky takovýchto témat. Toto je už sice docela často omílané, špatné to přesto nebylo. Jen jsem se nějak nedostala do té atmosféry... Postavy mi přijdou jaksi nepřirozené. Čekala jsem něco temnějšího provokativnějšího, toť věc názoru.

Máš tam pár pravopisných chyb, které by sis měla opravit, docela to bije do očí, nebo si sežeň beta-readera, další možné řešení. Jinak bych chtěla ještě podotknout na příliš velký počet teček a protahování samohlásek typu:"Óóóóóóóóó..............." - to dost snižuje kvalitu povídky.

Omlouvám se, ale musela jsem si rýpnout.

7 Blazz Blazz | Web | 17. října 2008 v 20:28 | Reagovat

Dobrá povídka,tohoto typu jsem ještě moc nečetla...

8 Zubatá Zubatá | Web | 11. listopadu 2008 v 16:05 | Reagovat

Taky povedená x). Máš svůj styl psaní, moc mě to do děje nevtáhne, ale někoho třebas jo, to už je hodně individuální. Pak určitě stejně jako Georgina podotýkám - máš tam pár chyb (např. "zkončit", píše se se "s") a to protáhování a přemíra teček (i přemíra otazníků, vykřičníku...) je mnohdy spíš na obtíž než na zvýraznění. Ač se to nezdá, někdy je i výstižnější jeden vykřičník než celé stádo x).

9 Sawarin Sawarin | Web | 27. července 2009 v 23:52 | Reagovat

No.. K této povídce jsem se dostala až dnes.. I když teda moc toho zatím není.. Což mimochodem znamená, že by bylo fajn, kdyby se tu objevilo nějaký pokračování, protože tahle povídka vypadá vážně zajímavě.. Jen tak dál..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama