1. kapitola - Šance

28. října 2008 v 11:05 | Elizabeth de Ténèbres |  Hry bez hranic
Já vim jsem hrozná a příšerná a nevim co ještě. Všechno mi děsně dlouho trvá a nejsem schopná nic napsat. No taky je to asi tim, že mám letos záhul ve škole. A každej den, když přijdu domů, tak jsem ráda, že si jde lehnout. Ale tim se nechci nijak ospravedlňovat.
No každopádně jsem se konečně dokopala k tomu, napsat novou kapitolu, tak tady jí máte. Snad se bude líbit. A když jsou ty prázdniny, tak bych snad mohla napsat ještě něco.
Tak už dost žvanění a příjemný čtení....


Jakmile jsem to interview doposlouchala, vypnula jsem rádio. To je ono, to je ta šance na kterou jsem celej ten tejden čekala.

Aby jste rozumněli, před měsícem jsem dostudovala Bradavickou školu čar a kouzel a před týdnem mě vyrazily od příjmaček na Bystrozorskou akademii.

Tohle by mohla bejt právě ta šance, na kterou jsem celou tu dobu čekala. Celej tejden jsem akorát seděla zavřená ve svym prťavym podkrovnim bytě, užírala jsem se tim neúspěchem a nevěděla jsem co si počít dál. Co dělat ten celej jeden dlouhej rok, než znova zkusim ty podělaný zkoušky. A teď jsem na to kápla. Nebo ta šance mi spíš přilítla přímo pod nos.

Neváhala jsem ani vteřinu a okamžitě jsem popadla brk, inkoust a kousek starýho pergamenu a dala jsem se do psaní:


Ahoj Eve,
musíme se okamžitě vidět. Právě jsem v rádiu zaslechla o skvělý šanci pro nás pro obě. Všechno ti povim, až se uvidíme.
Co takhle za hoďku (ve čtyři) u Fortescua?
Odepiš prosím obratem,
Mary Jane


Ani ne po půl hodině mi přišla odpověď:

Dobře, platí.
Jsem ráda, že jsi napsala, protože stejně nemám co dělat.
Ráda tě opět uvidím, dlouho jsme se neviděly.
Evelin

Došla jsem se převlíknout a za pět čtyři jsem se přemístila do Děravýho kotle. Odtuď jsem vyšla zadníma dveřma a pustila jsem se Příčnou ulicí přímo k cukrárně Floreane Fortescua.

"Eve?" zavolala jsem na svojí kamarádku, která tu už na mě čekala. Asi se fakt nudila. Ale opak byl pravdou, v čem mě utvrdila hned vzápětí.

"Čekáš tu dlouho?" zeptala jsem se jí.

"No asi tak od půl."

"Proč tak dlouho?"

"Aaaale, byla jsem nakupovat a už jsem prošla všechny obchody, tak jsem zamířila sem. Ale teď povídej ty. O čem jsi se mnou chtěla mluvit?"

"Tomu bys nevěřila........"

"Co si dáte?" zeptal se mě sexy mladej číšník. Mohlo mu bejt tak okolo třiadvaceti a mile se na mě smál. Úsměv jsem mu oplatila.

"Jednu brazilskou a k tomu banánovej zmrzlinovej pohár."

"A pro mě ještě jedno presso," objednala si i Evelin.

Číšník si zapsal naší objednávku a odešel.

"Jak to děláš, že všichni chlapi po tobě tak jedou?"

"Víš, že ani nevim? Ale vždyť sama víš, že mě většina z nich netankuje. Ale tenhle by za hřích možná i stál."

"Tak zpátky k tomu proč jsme tady. No jak asi víš, nepřijali mě na bystrozorskou."

"Jo to vim a taky vim, že ses kvuli tomu celej tejden depkovala. Mě taky nepřijali jako sekretářku na ministerstvo, ale nezhroutila jsem se z toho," zakroutila Eve nechápavě hlavou.

"No jo prosim tě. Ale o tom se teď bavit nechci. Jak už jsi řekla celej tejden jsem byla doma a dneska jsem si z nudy zapla rádio."

"No a? co je na tom tak úžasnýho?"

"Prosim tě necháš mě domluvit?" vyjela jsem na ní už netrpělivě. "No prostě byl tam rozhovor s ňákou holkou a s ňákym týpkem. A propagovali tam takovou soutěž, kterou oni sami organizujou."

"No a co my s tim?" skočila mi Evelin opět do řeči.

Jenom jsem po ní hodila vraždnej pohled a pokračovala jsem. "Chápeš to? Ta soutěž je naše příležitost. Jde o to, že se do ní může přihlásit kterejkoliv vystudovanej kouzelník a musí k tomu přihodit deset galeonů.

"A co je to přesně za soutěž?"

"To nechtěli prozradit, ale bude se soutěžit ve dvojicích. Vždycky kouzelník a čarodějka. Ty dvojice určí oni. Pudem teda na ten konkurz?"

"No já nevim," podívala se na mě pochybovačně Eve.

"Tobě to za tu výhru nestojí?"

"Výhru? Jakou výhru? O žádný výhře tady zatim nepadlo ani slovo. Co je teda hlavní výhra?"

"Jo kamarádko, to budeš koukat. Tisíc galeonů a luxusní vila na periferii Londýna. Tak co tomu říkáš?"

"Že do toho jdu s tebou."

Domluvili jsme si všechno potřebné, kdy a kde se za týden sejdeme.

***

Ani jsem se nenadála a už tu byl 21. srpen.

"Tak co, jak se cítíš?" zeptala se mě Eve.

"V pohodě, a co ty?"

"Mám děsný nervy."

"Nechápu proč. Vždyť my to zvládneme, uvidíš, že jo."

"Já vim, ale stejně. Tak se přemístíme na tři, jo? Raz, dva, tři."

Obě jsme se ve stejný okamžik pootočily na místě a vzápětí jsme se objevily na nám neznámém místě. Když jsem se ale podívala na dům, stojící před námi, bylo mi jasný, že jsme se přemístily dobře.

"Tak jdeme?" Zhluboka jsem se nadechla a přikývla jsem.

Prošli jsme dvoukřídlými dveřmi, který vedly do domu, ale hned v další chvilce jsme se zarazily. Před náma bylo lidí jak psů a pomalu se nedalo kam hnout.

"Vidíš něco?" zeptala jsem se kamarádky, která byla o dost vyšší, než já.

"Hm, počkej chvilku," stoupla si na špičky. "Pojď za mnou," vybídla a mě, a tak jsme se začaly prodírat skrz dav.

Doprodraly jsme se až na druhý konec místnosti, kde stál stolek a za ním seděla mile vyhlížející holka. "Přejete si?" zeptala se nás.

"No my jsme tady kvůli tomu konkurzu," odpověděla Evelin.

"A už jste se zaregistrovaly?"

"Ne, nezaregistrovaly."

"V tom případě mi nahlašte vaše jméno, příjmení, adresu, vystudovanou školu a aktuální povolání."

"Tak já třeba začnu. Mary Jane Dunst, Wood Street 31, 825 11 Redfort, Bradavice, nezaměstnaná."

"A vy?" "Evelin Edison, Kangaroo Street 2, 825 11 Redfort, Bradavice, nezamětnaná."

"Dobře, ještě mi každá dáte deset galeonů a tady máte soutěžní čísla," podala nám cedulky s čísly 5826 a 5827. "A počkejte si, až vás zavolají."

"2834!" rozlehlo se místností. "Je tady někde číslo 2834? Ne? Tak jedeme dál 2835!" kolem nás se prohnala nějaká holka, která nás div nesrazila a do toho se tvářila strašně povýšeně.

"Ježiši, co to je za krávu?" zeptala se mě Eve.

"To nevim, ale když jsem jí viděla, vzpomněla sem si na naší milovanou Bellu Blackovou."

"No to jo, děsně se mi po ní stejská."

"Hele pojď, půjdeme si někam sednout," navrhla jsem. Naštěstí jsme volný místo našly skoro hned.

Čas se vlekl neuvěřitelnym způsobem. Čísla moc neubývaly a já, jak je mym dobrym zvykem, začala jsem se brzo nudit.

"Pojď něco dělat, Eve. Nebo tu chcípnu nudou."

"Prosim tě, buď ráda, že sedíš. Koukni na tu skupinu lidí támhle, už tady stojí nejmíň půl hodiny. To bych asi nepřežila."

"Pojď se projít," zkusila jsem to ještě jednou, ale marně.

"Hele jestli se chceš jít projít, tak klidně, ale já zůstávám tady."

"Hm, tak fajn," naštvala jsem se trošičku. "Tak ti přeju, aby ses tu ukousala nudou, já se jdu projít." Zvedla jsem se z tý nepohodlný lavičky a zamířila jsem někam do středu tý obrovský místnosti. A jak jsem si tak šla, tak jsem do někoho vrazila. A jak bylo mým dobrým zvykem, byla jsem na něj děsně milá. "Neumíš dávat pozor, kam šlapeš, ty pako?!" není nad to, bejt hned po ránu příjemná.

"Tak sorry," zazněl mi u ucha povědomej hlas. Otočila jsem se, a koho nevidim. Ten číšník od Fortescua ve svý plný kráse.

"Co ty tu děláš?" podivila jsem se velmi inteligentně.

"Stojim tu, a co ty?" "Ha ha ha, nějakej vtipnej hned po ránu."

"Já vždycky," zazubil se na mě. "To víš, ráno snídám vtipnou kaši a ještě si chodim třikrát přidat. No ale dneska, jsem byl čtyřikrát, protože mi bylo jasný, že budu mít náročnej den."

"Co tu teda děláš?" nenechala jsem se odradit.

"No jak jsi tenkrát byla s tou svojí kamarádkou u Floriana, a jak jsi jí říkala o tomhle podniku, tak mě to prostě a jednoduše zaujalo, zjistil jsem si o tom něco víc, no a teď jsem tady. Co k tomu víc dodat. Jo promiň, ještě jsem se asi nepředstavil. Já jsem Matthew Robinson.

"Já jsem Mary Jane Dunst," stiskla jsem mu nabízenou ruku.

"A kde se tu vůbec vyloupla taková pěkná holka jako ty?"

"Ty už tu kaši fakt nežer! Ale jestli, když si mluvil o pěkný holce, jsi myslel támhle tu bloncku, tak to souhlasim."

"Prosim tě ta?" kouknul se kriticky na vychrtlou peroxidku, která měla očividně v hlavě vymeteno.

"Co je na ní prosim tě hezkýho? Musim ti říct, že ty seš daleko hezčí."

"Já? To asi těžko. Ale to je fuk, nebudem se teď bavit o mně. Chtěl jsi vědět, kde sem se tu vzala? Řeknu ti to ve zkratce. V červnu jsem dodělala školu a na bystrozora mě nevzali. Tak jsem chtěla zkusit tohle a zkoušky zkusim zas za rok. A co ty?" zeptala jsem se ho, přičemž jsem nevěděla, proč mu tohle všechno vlastně vyprávim.

"Já studuju na lékouzelníka a vždycky o prázdninách si vydělávám u strejdy, abych na tu školu měl ňáký prachy. A jak jsem slyšel o tomhle, tak jsem si řekl, že nic nemůžu ztratit, když to zkusim. Tak jsem prostě tady. A za to bych vlastně měl poděkovat tobě krásná dámo." Zvedl se a hluboce se mi poklonil. No to je ale šašek. Ale možná právě proto se mi tenhle kluk víc jak zamlouvá.

"3829!" rozlehlo se místností.

"Drž mi palce a počkej tu na mě. Ještě pokecáme," zvedl se rychle Matthew a zamířil k dvoukřídlím dveřím.

Zase jsem osaměla. Rozhlídla jsem se po místnosti, ale nikdo známej v okruhu dvou metrů nebyl. Víc jak na ty dva metry jsem neviděla, protože se všude motala spousta lidí.

Rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky k Evelin. "Tak co Eve, nenudila jsi se tady sama beze mě?"

"A víš, že ani ne? Seznámila jsem se tady s bezvadnym týpkem. A co ty, jaká byla procházka?"

"Skvělá. Potkala jsem tady toho číšníka od Fortescua."

"Počkej, ty jsi taky potkala Matta?"

"Odkuď ty ho znáš?"

"No přece bezvadnej týpek."

"Aha, a co ti povídal zajímavýho?"

"Ale jen tak jsme kecali."

"A o čem pak?" neodpustila jsem si, nezeptat se. "A nebo víš co? Radši si to nech pro sebe. Já to raději snad ani vědět nchci."

Mám Eve ráda to jo, ale s timhle sem měla vždycky problém. Abyste chápali, já oproti Eve vypadám jak strašák do zelí. A vždycky, když se mi na škole líbil ňákej kluk a vypadalo to celkem slibně tak pak šlo stejně celý do háje. Seznámila jsem ho s Eve a na tom to vlastně celý vždycky ztroskotalo. Ten dotyčnej o mě ztratil zájem, protože moje kamarádka byla prostě dokonalá. A problém byl vlastně i v tom, že se nebránila. Většinou to bylo tak, že když se mi líbil nějakej kluk a řekla jsem jí o něm, tak mi ho nejdřív rozmlouvala, ale pak se s nim sama dala dohromady. A pak ho za chvíli stejně odkopla. Vim, že by se takhle asi kamarádka chovat neměla, ale já jsem na škole nikoho jinýho neměla a tak jsem si časem prostě a jednoduše zvykla. Tak konec sebelítosti.

Posadila jsem se vedle svojí kamarádky, ale ani jedna z nás nepromluvila. Bylo ticho, čas ubíhal..... a já pomalu, ale jistě začala usínat. Nudila jsem se, a tak nebylo divu, že se mi oči po tom dlouhym čekání začaly klížit.

"5826!" Rozlehlo se místností. "5826!!!" ozvalo se znovu, tentokrát asi dvakrát hlasitěji než před chvilkou. A já se s trhnutím probralaz toho mikrospánku. Uvědomila jsem si totiž, že číslo, který ta osoba u dveří volá, je moje číslo. Okamžitě jsem vystřelila a rozeběhla jsem se ke dveřím.

"T-tady jsem," vydýchavala jsem svůj sprint.

"Na poslední chvíli jste to stihla, už jsem chtěl volat další číslo," ušklíbl se a změřil si mě od hlavy až k patě, až jsem se z toho jeho pohledu otřásla. "Budete tady stát, nebo půjdete dál?" zeptal se mě uštěpačně." Radši jsem na to nic neřekla a vešla jsem do dvěří." Procházela jsem dlouhou chodbou až ke dveřím, na jejím konci. Vešla jsem do celkem prostorné místnosti. Seděli tam čtyři lidi, ale nebylo jim dost dobře vidět do obličeje, protože seděli zády k oknu. Naproti nim stálo pohodlně vyhlížející křeslo.

"Posaďte se, vybídnul mě melodický hlas." Sedla jsem si a čekala, co se bude dít dál.

"Takže vy jste?" záměrně nedokončil větu.

"Mary Jane Dunst."

"Takže Mary, můžu vám tak říkat?" zeptal se mě.

"Ale jo, klidně," pokrčila jsem neurčitě ramenama.

"Jakou školu jste vystudovala?"

"Bradavickou školu čar a kouzel," odpověděla jsem asi trošku znuděně. Doufám, že to nebude takovej menší výslech.

"Kolik jste získala NKÚ?"

A jéé, moje obavy se potvrdily. "6. A to ze starodávných run, péče o kouzelné tvory, přeměňování, kouzelných formulí, lektvarů a z bylinkářství, kdyby vás to náhodou zajímalo."

Chlápek na kraji se pobaveně usmál. "A co OVCE?"

"Udělal jsem je. Jinak bych sem ani nezkoušela chodit."

"A z jakých předmětů, jestli se můžu zeptat."

"To samý, jako NKÚ."

"Kde teď pracujete?"

"Nikde, jsem nezaměstnaná. Pokoušela jsem dostat na bystrozorskou školu, ale nevzali mě."

"Zajímavé," pronesla jakási dáma, která seděla na úplně druhym konci než ten chlápek. "A proč jste se rozhodla přihlásit se sem?"

"Proč? Já ani nevim, asi sem cítila, že je to pro mě šance a že nemám co ztratit. Možná by mi to i mohlo pomoct, až zas příští rok budu dělat zkoušky na bystrozora."

"Dobře, teď si vás trošku prozkoušíme a podle toho uvidíme, co s vámi dál."

Postavila jsem se a vytáhla hůlku. "Nadnášecí kouzlo?"

Mávla jsem hůlkou a křeslo, na kterym jsem ještě před chvílí seděla se zvedlo do vzduchu a začalo kroužit po místnosti.

"Dobře, a teď mě odzbrojte," vyzval mě ten chlápek, co seděl úplně na kraji.

"Opět jsem mávla hůlkou a za okamžik jsem držela jeho hůlku v ruce."

"Přivolávací zaklínadlo."

Předvedla jsem jim i to a mimo jiné ještě tři štíty, změnu vzhledu a patrona.

"Dobře slečno, to by myslím stačilo. Můžete jít. A poprosil bych těmi dveřmi vlevo. Ukázal na jedny ze třech dveří.

Vešla jsem do další menší místnosti. Kde bylo asi něco kolem sto lidí. Kolik přesně, to nevim a popravdě mě to ani moc nezajímá. Sedla jsem si na volnou židli. No tak jsem zvědavá, jestli jsem teda postoupila, nebo ne. Pocit z toho mám celkem dobrej, ale radši se na to nebudu spolíhat. Už nejednou jsem na to doplatila. Myslela jsem si, že je to dobrý, ale bylo to přesně naopak.

Za chvilku do místnosti vstoupila Evelin. "Tak co?" zeptala jsem se jí."

"Já bych řekla, že jsem určitě postoupila," sebevědomí týhle osobě rozhodně nechybí.

"A co ty," zeptala se mě.

"Nevim, nechám se překvapit." Evelin jenom kývla a sedla asi dva metry ode mě, protože jinde nebylo místo. Rozhlídla se kolem sebe, a když vedle sebe zaregistrovala nějakýho kluka, neváhala a okamžitě s nim začala flirtovat. Odvrátila jsem hlavu jinam, protože na tohle jsem se vážně dívat nepotřebovala. Evelin byla taková snad odjakživa a občas jsem měla chuť jí za to zabít. No nebudu to řešit, akorát bych z toho byla otrávená a nasraná.

"Ta tvoje kamarádka vážně neztrácí čas," ozval se mi u ucha známý, sympatický hlas.

"Taková ona byla vždykcy," odpověděla jsem mu, aniž bych se otočila, protože jsem přesně věděla, kdo to je.

"To víš, to ona nikdy neztrácí čas."

"Ale jak koukám, tak ti to neni zrovna dvakrát po chuti."

"Nezlob se, ale do toho ti nic neni." I když mi byl Matt sympatickej, tak jsem ho neznala natolik, abych mu říkala takovýhle věci.

Víc jsme toho prořešit nestihli, protože se v další chvíli otevřeli dveře a v nich stál sympatickej vcelku mladej pár.

"Dobrý den vážení. Já jsem Josh Simmons a tohle je moje přítelkyně Alicia Jasonová. My dva jsem organizátoři celé téhle soutěže. Teď vás tu už zbylo jen sto z necelých šesti tisíc soutěžících. Teď budu číst vždycky dvojici jmen. Ve dvojici budou vždycky osoby stejného pohlaví, které se zúčastní kouzelnického souboje. Vítěz nebo vítězka přímo postupuje do padesátky nejlepších. To znamená do padesáti lidí, kteří mezi sebou budou soutěžit o celých tisíc galeonů. Takže dvojice budou následovné:........

Teď začala předčítat různý jména, ale já je moc nevnímala, až do okamžiku, kdy přečetla: "Matthew Robinson a Andrew Smith." Potom hned následovala: "Evelin Edison a Katerin Green a poslední dvojicí je Gilberte Higins a Mary Jane Dunst. Všichni si posedejte kolem dokola téhle místnosti," mávla hůlkou a všechny židle se tam naráz odsunuly, "a já vždycky vyvolám dvojici, která předstoupí a svede souboj. Takže dvojicí číslo jedna je Frederic Aubery a Jonathan Willson.

Oba dva soupeři se uklonili, pak po sobě chvíli metali kouzla. Nakonec jeden z nich, myslim, že to byl Willson, vyhrál. A tak to šlo pořád dál a dál. Soutěžících pomalu ubývalo. Některý souboje byli zajímavý, jiný zas ne.

A za chvilku došla řada na Matta. Ten jeho soupeř byl děsnej hromotluk, ale měl děsně pomalý reflexy, takže netrvalo dlouho a Matt jednoznačně zvítězil.

Začala jsem bejt nervózní, protože teď už jenom Eve a pak už půjdu na řadu já. Evelinin souboj trval děsně dlouho. Ani to nebylo moc záživný. Ale nakonec vyhrála Eve. Ale dopomohla jí k tomu teda pořádná dávka štěstí. Katerin už jí skoro měla, ale Evelin podjela noha a v tom samym okamžiku na Katerin vyslala kouzlo. Ona to nečekala a kouzlo jí smetlo.

Rozhlídla jsem se kolem a zhluboka jsem se nadechla. Zahlídla jsem Matta, jak na mě povzbudivě mrknul. Já se na něj jenom chabě usmála, protože mi teď do smíchu vážně nebylo.

"A poslední dvojicí dnes bude Gilbert Higins a Mary Jane Dunst," přečetl Josh. "Tak dámy, předstupte."

Nejistě jsem se zvedla a vyrazila jsem směrem k vyvýšenýmu pódiu, na kterym se souboje odehrávaly. Stoupla jsem si naproti celkem sympatický holčině. Usmály jsme se na sebe a uklonily jsme se.

Počkala jsem, až vyšle kouzlo, abych věděla, co mám očekávat. Nejdřív na mě vyslala Expelliarmus, ale to se mi podařilo s lehkostí odrazit a vzápětí jsem na ní vyslala svoje dvě kouzla. První vykryla a druhýmu se s těží vyhnula. Než se stačila vzpamatovat, vyslala jsem na ní omračovací, spoutávací a odzbrojující zaklínadlo. Každý trošku jinym směrem, aby se nemohla vyhnout. První zase vykryla, druhýmu se vyhnula, ale třetí jí dostalo.

"Vítězkou tohoto souboje se stává Mary Jane Dunst."

Došla jsem k tý holčině, zrušila jsem kouzlo a podala jsem jí ruku, abych jí pomohla vstát. Ale ona se na mě akorát hnusně zašklebila, ruku nepřijala a vypálila z místnosti, jak kdyby jí hořela koudel u prdele.

"Pro dnešek se s vámi loučím a sejdeme se tu zítra. Prozradíme vám soutěžní dvojice a upřesníme vám pravidla. Přejeme vám dobrou noc a zítra tady v šest hodin," rozloučil se s náma Josh a já se vydala domů.

Vyšla jsem z toho baráku. Na Eve jsem nečekala, protože jsem věděla, že to nemá cenu. Když jsem odtamtzuď odcházela bavila se tam s tim týpkem jako předtim, takže je mi jasný, že to bude asi na dlouho. Asi s nim pujde někam na skleničku nebo s nim pujde někam na skleničku a pak skončí v posteli. Já bych takhle žít vážně nemohla.

Zašla jsem za roh do temnější uličky, abych se odtamtuď mohla nerušeně přemístit, ale to mi nebylo dopřáno.

"Naval prachy!" ozval se za mnou hrubej hlas a když jsem se otočila, uviděla jsem ňáký pofiderní individuum, který na mě mířilo jakousi mudlovskou zbraní. Myslim, že to byla pistole, ale jistá jsem si tim nejsem.

"Nebo co?" zeptala jsem se provokativně, i když jsem věděla, že bych si zrovna teď zahrávat neměla.

"Nebo ti udělám díru do toho tvýho hrudníčku, kočičko," usmál se na mě úchylně.

"Nemyslim si, že by ti moje peníze k něčemu byly."

"To už nech na mě! To neni tvoje starost!" vyjel na mě podrážděně.

"Tak fajn, jak chceš," rozhodla jsem se hrát jeho hru. Šáhla jsem do kapsy, ale místo váčku s penězi jsem vytáhla hůlku. Ten dement se šíleně rozesmál. "A co chceš jako dělat s tímhle? Vypíchnout mi oko?!"

"Chceš vědět, co se s touhle věcičkou dá dělat?" Mávla jsem hůlkou a vyslala na něj kouzlo úplného spoutání. Ale k mojí smůle jsem ho minula o pár centimetrů. Blbá únava.

"Sice nevim, co to bylo, ale tohle ti nedaruju!" zavrčel zlostně a vystřelil na mě. K mojí smůle se on trefil. Trefil se do mýho pravýho stehna, mně se podlomily nohy a skácela jsem se na zem. Hrála jsem si na mrtvou, a když se mně přiblížil, aby mě okradl, vyslala jsem na něj další zaklínadlo. Naštěstí jsem se tentokrát trefila.

S obtížema jsem se postavila a opřela jsem se o zeď. Ledovej pot po mně stejkal a já si uvědomila, jaký jsem měla nehorázný štěstí. Celá jsem se rozklepala, takže jsem si musela zase sednout. Noha mě bolela a já nebyla schopná se na ní postavit.

V tom se v tý uličce objevila další postava a já instinktivně zvedla hůlku. Ta postava mojí hůlku zřejmě nezaregistrovala, protože zamířila směrem ke mně.

Až když prošla kolem lampy, jsem poznala, kdo to je a úlevně jsem hůlku sklopila.

"Jane?" zavolal zkusmo do tmy.

Nechtěla jsem ze sebe dělat slabocha, takže jsem se postavila aspoň na tu jednu nohu a opřela jsem se o zeď. "C-co je?" chvěl se mi trošku hlas."

"Už jsem se bál, že tě nezastihnu, ale jak koukám, měl jsem štěstí."

"Potřebuješ něco?" Víš jsem celkem unavená a.........." Musim přiznat, že Matt se mi líbil a nechtěla jsem před nim vypadat, že jsem ňáká fajnovka, kterou skolí obyčejný škrábnutí.

"Jo tak unavená?" pozvednul zamračeně obočí. "A tohle je co?" ukázal na mojí nohu.

"Tohle? To nic neni," pokračovala jsem ve svý lži dál.

"Jo tak podle tebe to nic neni? Tak ukaž, podívám se ti na to."

"Ne!" zamítla jsem to rázně. "To je vážně v pohodě," ustoupila jsem o krok do zadu. Akorát že to moje noha neustála, takže jsem se poroučela k zemi.

"No to vidim, ty hrdinko," usmál se trošičku. "To ti udělal tenhle?" jenom jsem kývla. "Tak fajn, já tě teď přemístím k Mungovi a..."

"Tak to ani omylem, nikdo mě do žádný nemocnice nedostane. Ani ty ne."

"No tak pak mám pro tebe jinej návrh. Vezmu tě k sobě domů a tam se ti na to podívám. Sice ještě nejsem vystudovanej lékouzelník, ale něco podobnýho už jsem ošetřoval. Ale nechci, aby sis myslela, že s tebou mám ňáký úmysly, to vůbec ne."

Nevim proč, možná z ňákýho pro mě nepochopitelnýho důvodu, jsem mu na to váhavě kývla.

"Tak fajn, já tohohle toho odevzdám na ministerstvu a pak,"

"Vykašli se na něj, akorát bych tam musela jít udělat hlášení. Necháme ho tady." Použila jsem na něj omračovací kouzlo a to předchozí jsem zrušila.

"Ještě počkej, tohle bych mu rozhodně nenechával," sehnul se pro tu zbraň. "Chyť se mě a já nás přemístim," vybídnul mě. Já se postavila chytila se jeho ruky, a pak už jsem cítila jenom ten typicky hnusnej pocit přemisťování.

Objevili jsme se v celkem hezkym bytě. Matt mě posadil na sedačku a sám odešel se slovy, že si zajde pro věci, aby mě mohl ošetřit. Z toho přemístění se mi pořád motala hlava, i když se mi to většinou nestává. Ještě než se Matt stihnul vrátit, ležela jsem na podlaze jeho obýváku v bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Trili Trili | 5. listopadu 2008 v 20:07 | Reagovat

Mě se to líbí, zatím se ta povídka vyvíjí zajímavě. A je to zase trochu jiné téma :-)

2 Kris Kris | Web | 6. listopadu 2008 v 14:08 | Reagovat

ZAjímavý, ale nějak pomalu přibývají komentáře. Skoro jako u mě. Jnak, skvělý.

3 Zubatá Zubatá | Web | 11. listopadu 2008 v 15:51 | Reagovat

Je to fakt zajímavý, jak psala Kris nade mnou x). Našla jsem pár chybek, ale jsme lidi, že ano x).

4 moreen moreen | Web | 11. listopadu 2008 v 20:04 | Reagovat

tak jsem se sem taky konečně dostala.. hezká kapitolka a dost dlouhá :) doufám, že další budou přibývat rychleji

5 Hany Hany | 16. listopadu 2008 v 10:18 | Reagovat

No zatim je to vypadá celkem dobře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama