3. kapitola - Balení a strach

4. srpna 2009 v 10:37 | Elizabeth de Ténèbres |  Hry bez hranic
Tak a je tu nová kapitola ke Hrám bez hranic. Doufám, že se bude líbit. Neni nic moc, skoro nic se v ní neděje, ale i tak doufám, že vás potěší. Opět prosím o komntáře.
Tuhle kapitolu věnuju samozřejmě Lajheril, pak taky Sawarin a Wladce.
To je asi všechno, příjemný počtení a komentujte

Liz


Loňské léto, poprvé jsi tu byla,
jako malá jsi o mé zemi snila.
Jsem hlavně kočka a z části člověk jsem,
přijeď tam, kde z horkého písku se skládá má zem.

Takhle zněla básnička. Matt na to koukal trošku vyjeveně, ale mě to bylo hned jasné.

"Víš?"

"Ne," zkroutil bezradně hlavou.

"Já jo, tak..."

"Pojď," přerušil mě "přemístíme se ke mně, tady to řešit nebudeme.Co kdyby někdo poslouchal?"

Na souhlas jsem přikývla a chytla se ho za ruku, aby nás oba přemístil. Za okamžik jsme se ocitli u něj v kuchyni a posadili se ke stolu.

"Vážně ani netušíš, kterou zemi mají na mysli?"

"Vždyť už jsem ti říkal, že ne."

"Fine. Je to Egypt."

"Egypt?"

"No jasný. Už jenom z tý formulace je jasný, že je ta básnička určená hlavně mně."

"Tobě?" přerušil mě nechápavě."
"Nooo, podle mě má každá skupina úplně jinou básničku. Všechny odpovědi na ně jsou asi Egypt. Podívej se," ukázala jsem mu na pergamen, kde bylo napsáno: Hlavně kočka a z části člověk jsem. "Tak to je jasný. Sfinga. A ta písčitá země, to mě v mý teorii jenom utvrzuje. Poušť, Sahara a tak."

"Asi máš pravdu."

"Tak na co čekáme?" vyskočila jsem nedočkavě od stolu. To jsem ale neměla dělat. Ucítila jsem ostrou bolest v pravé noze, takže jsem si zase rychle sedla."

"Hele já bych se do toho tak nehnal."

"Tak nehnal? Vždyť ztrácíme čas."

"Jane, v klidu. Teď mě poslouchej. Před sedmym ročníkem v Bradavicích jsme s kámošema takhle trošku jezdili po světě a bez několika zásadních věcí se ten náš výlet rozhodně neobejde."

"Věcí? Jakých věcí?"

"Tak třeba teplý oblečení, nějaký zásoby jídla, lektvarů, stanu a tak."

Chvilku jsem seděla potichu a přemýšlela o tom, co teď řekl. Měl pravdu. "Tak fine. Jdem na to?"

"Jo, ale nejdřív se ti ještě podívám na tu nohu. Pořád se mi to nějak nelíbí."

"Hele moje noha už je v pohodě. Teď máme na práci mnohem důležitější věci, než je moje zdravá noha, ok?"

"Vážně už je to v pohodě."

"Vždyť ti říkám, že jo. Tak fine, co budem teda všechno potřebovat s sebou?"

"Tak určitě nějaký peníze."

"Kolik?"

"Hm,... dejme tomu takovejch sto galeonů?"

"Snad to bude stačit. Takže ty pade, já pade, jo? A co dál?"

"Nějaký ty základní lektvary."

"No jo, ale víš jak dlouho strávíme jenom tím, že je budeme vařit?"

"Bez obav, mám takovou malou, soukromou zásobu. Akorát ten zacelovací mi došel," podíval se na mě krátce.

"No to se nějak vyřeší a co ten stan?"

"Mohl bych zajít k Mikovi a půjčit si ho i s celou výbavou." Chvilku bylo ticho, jak jsme oba přemýšleli. "Tak jo, už vím, jak to uděláme. Umíš vyrobit zacelovací lektvar?"

"Za co mě máš?" vyjela jsem na něj trošku nabroušeně. Ten už jsem zvládla dávno v prváku.

"Jo fine, nevztekej se hned. Já se jenom zeptal. Takže, ty si teď skočíš pro nějak oblečení. Hlavně ať je teplé. A netahej s sebou celý šatník, jasný?" mrknul na mě.

"Ano mami." zašklebila jsem se na něj. "A ty? co budeš dělat ty?"

"Taky si sbalím věci. Tak, za deset minut se tu sejdeme, ok?"

"Jasný, tak zatím."


***


Po nějakých patnácti minutách jsem zas stála u Matta v bytě.

"Tak co, můžeme vyrazit?"

"Vždyť ještě musím pro ten stan."

"No dobře. A co mám zatím dělat já?" už jsem byla celkem netrpělivá, protože jsem měla neodvratný pocit, jakoby nám něco utíkalo a my jenom stáli a koukali.

"Tak já skočím k Mikeovi pro ten stan a ty zatím uvaříš zacelovací lektvar. Co ty na to?" jenom jsem přikývla, protože mi bylo jasný, že nemá cenu protestovat a takhle jsem se navíc alespoň vyhnula další půlhodinové přednášce na téma, proč to všechno potřebujeme. "Všechny přísady, kotlík a tak najdeš támhle v té skříni," ukázal někam za mě a za okamžik už s hlasitým prásk zmizel.

Začala jsem se prohrabovat tou skříní. Vytáhla jsem si knížku s návody na výrobu nejrůznějších lektvarů, kotlík, přísady a spoustu dalších věcí. Do kotlíku jsem nalila vodu, zavěsila ho na stojan a zapálila pod ním oheň. Mezitím, než se voda začala vařit, jsem si nakrájela přísady. Řídila jsem se postupem a ani ne za půl hodiny byl lektvar hotový.

Když se Matt dalších deset minut nevracel, začala jsem nervózně přecházet po kuchyni ze strany na stranu.

Po dalších pár minutách, které mi připadaly jako věčnost se konečně vedle mě zhmotnil Matt.

"Kde jsi byl tak dlouho?"

"To víš, Mike byl trochu na šrot, tak mi chvíli trvalo, než jsem mu vysvětlil, co od něj vlastně chci."

"Ty máš teda kamarády." Jenom se na mě tak podíval, ale neřekl nic.

"Všechno, co berem s sebou dáme teď na hromadu." Beze slova jsme to udělali a Matt začal všechno skládat do obrovské krosny. Když to měl hotové, použil na na ní odlehčující zaklínadlo.

"Vyrážíme?"

"A víš, kam se máme přemístit?"

"No jasný, jak jsem byl u Mika, tak tam přiletěla sova a dala mi tohle," vytáhnul malý kousek pergamenu, na kterém byla napsaná adresa: Egyptské ministerstvo kouzel, La rue Palme 7, Hurghada, Egypt.

Chytili jsme se za ruce a přemístili se.

Objevili jsme se v nějaké kanceláři. Byl tu akorát stůl, dvě židle, spoustu poliček a nad hlavou nám hučela klimatizace. Sice nevím, co dělala klimatizace na kouzelnickém ministerstvu, ale lepší neřešit.

"Jména?" ozvalo se za náma. Když jsme se otočili, spatříli jsme opáleného chlápka s knírkem a tmavýma očima.

"Matthew Robinson a Mary Jane Dunst," odpověděl za nás za oba Matt.

"Fine, tady máte další instrukce," podal nám obálku a dál si nás nevšímal.

"Tak co tam je?" zeptala jsem se Matta, když si obálku převzal.

"Tady ne," zakroutil hlavou. Pomalu, ale jistě mě začínal vytáčet.

Vyšli jsme před ministerstvo a okamžitě nás do obličeje udeřila vlna horkého vzduchu. Bylo to, jako bychom dostali facku.

Matt mlčky ukázal na nedaleký stín, který vytvářely palmy. Mlčky jsme se tam přesunuli. "Tak co je v teda v té obálce?" zeptala jsem se netrpělivě.

"Vydrž chvilku."

"Jak vydrž chvilku? Už mě to vážně štve. Pořád mi jenom říkáš, co mám a nemám dělat. Pořád jenom na něco čekáme. Nevím, jestli jsis toho už všimnul, ale utíká nám čas. Vsdím se, že jsme poslední, kdo ještě nezačal!" sjela jsem ho naštvaně.

"Tak promiň, ale nechci prostě nic uspěchat! Nechci nic zanedbat! Nechci zase něco posrat, jako posledně!" ujely mu nervy.

"Promiň," zašeptala jsem potichu.

"Ne, to ty promiň. Já, se prostě bojím."

"Bojíš se? A čeho? Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíme," dodala jsem ještě rychle.

"Ne, to je v pohodě. Víš, jak jsem ti vyprávěl, že jsme s kámošema cestovali?" zeptal se, ale nečekal na odpověď a pokračoval. "Neměli jsme s sebou dostatečné vybavení. Při sestupu jedné hory se to zvrtlo a umřel mi tam kámoš. Proto se tak bojím," zašeptal poslední větu téměř slyšitelně. Mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než ho obejmout a on mi mé obětí silně opětoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lajheril Lajheril | Web | 7. srpna 2009 v 17:58 | Reagovat

Ach, Liz, strašně moc se omlouvám, že jsem na tuhle kapitolu nenarazila dřív, měla jsem trochu- dost na pilno, takže to nešlo. Ani na svůj vlastní blog jsem si neurvala ani kousíček času. Takže jsem se k téhle úžasné kapitole dostala až teď. A já ti dám takové SAMOZŘEJMĚ! =D To naprosto samozřejmé není, ale mockrát děkuji, že sis na mě vzpomněla. Je to od tebe moc milé! =) Víš jen co mi malinko na téhle kapitole vadí? Je v ní moc přímé řeči. Ale je to asi mnou, protože když já chci napsat kapitolu, ale "nechce se mi do toho", tak obvykle splácávám přímou řeč a asi to tak mám už nějak vtištěné, že přímá řeč = málo inspirace, nebo tak. Takže to rozhodně není tebou.
Nadruhou stranu je pravda, že ty dialogy byly velice dobré!
A úplně jsem nemohla při: "Kolik?" "Takovejch 100 galeonů" =D=D
Povedená kapitola, pobavila mě a hodila mi zase tu "Potterovskou" náladu, za což děkuji, poněvadž to já přeci ráda =D.
Mám si uklízet pokoj a píšu to ve spěchu, takže doufám, že je to alespoň trochu pochopitelné =D.
Tvá Lajheril

2 wladka wladka | 11. srpna 2009 v 12:22 | Reagovat

super kapca..
sorry ze az teraz...malo casu

3 Flammea Flammea | Web | 24. srpna 2009 v 14:06 | Reagovat

bezva kapitolka, jsem zvědavá, jakou budou muset plnit misi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama