7. kapitola - Cesta vlakem

13. srpna 2009 v 23:16 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Tak jsem tu po nějaký době s novou kapitolou. Tentokrát je to kapitola k Novýmu životu. S tim začátkem nejsem moc spokojená. Přijde mi to nezáživný, o ničem. Prostě nic moc. To bude možná tim, že to jsem psala někdy předevčírem a zbytek jsem dopsala teď. To co se v tý kapitole odehrává jsem dopředu rozhodně neplánovala, prostě mě to nějak napadlo a rozjelo se to. No to posoudíte sami, jestli se mi to povedlo, nebo ne.
Tak příjemný čtení a komentujte

KAPITOLU VĚNUJU JAKO VŽDY MOJÍ MILÉ LAJHERIL A TAKY WLADCE :D

Doufám, že se vám to bude líbit. a teď už jenom přeju příemný čtení a ještě jednou prosím o ty komentáře.
Lizzie





7. kapitola - Cesta vlakem


Ráno mě vzbudil pěkně protivnej zvuk. Nejdřív jsem to nechala bejt s tím, že to třeba za chvíli přestane, ale když už to trvalo nějakou tu chvíli, neochotně jsem se vyhrabala zpod stolu ... sakra! Co dělám pod stolem? A navíc v obýváku? Rozhlídla jsem se po místnosti. Byl v ní neuvěřitelnej bordel. A zbytek obyvatel baráku spalo všude možně. Například brácha, ten spal na stole. To jsem měla celkem štěstí, že na mě v noci nežuchnul. Jauvajs! To by asi bolelo.

Původce toho odpornýho zvuku stál na malý skříňce. Až teď mi došlo, že to je budík. Vydala jsem se k němu, ale jakmile jsem udělala první krok, uvědomila jsem si, jak moc mě bolí palice. Sakra, asi jsem to s tím chlastem kapánek přepískla. Můj žaludek, kterej, jak jsem zjistila, jsem měla jako na vodě, mě v mojí teorii jenom utvrdil.

Radši jsem si toho nevšímala a šla típnout ten debilní budík. Jakmile jsem to udělala, nastalo v obejváku božský ticho.

Zajímalo by mě, kdo ten debilní krám nařídil. Vždyť musí bejt hrozně brzo. Aha, tak zas tak brzo asi nebude. Usoudila jsem při pohledu na budík. Bylo čtvrt na jedenáct.

Ještě jsem nebyla schopná normálně uvažovat, proto mi došlo asi až za deset minut, že je prvního září a tudíž nám za necelou tři čtvrtě hodinu jede vlak do Bradavic.

"A kurva,"zamumlala jsem polohlasně.

"Co je?" zeptala se rozespale Molly.

"Kromě toho, že nám cca za půl hodiny jede vlak do Bradavic, vůbec nic."

"Co?!" vylítla okamžitě do sedu. To ale neměla dělat. Hned se chytila za hlavu a o chvíli později
už si to sprintovala směr záchod.

"Vstávej," šťouchla jsem do Jamese. Ten se tak leknul, že slítnul ze stolu, na kterým spal. To mě vážně rozesmálo. Hlavně ten jeho nechápavej výraz, když se rozhlížel kolem.

"Co je? Proč mě budíš?" zamračil se na mě.

"Za půl hodiny nám jede vlak do školy." Připadala jsem si jak debil, jak to pořád opakuju. "Vzbuď Bena, já zatím připravím něco malýho k jídlu."

Jak jsem řekla, tak jsem udělala a brácha šel okamžitě vzbudit Bena. Kupodivu ani neměl keci.

Připravila jsem pár obloženejch chlebů. Za chvíli za mnou přišla Molly, ale když uviděla jídlo, zase zamířila na záchod.

S talířem plnejm chlebů jsem zamířila do obejváku. James byl naštěstí natolik inteligentní, že už to tam uklidil. Kdo jinej by to taky dělal, že když je James jedinej z nás plnoletej.

Brácha se okamžitě vrhnul na jídlo. Ben vypadal asi stejně jako Molly, která se právě vrátila. V obličeji celá zelená a jídla se ani nedotkla.

"Vy jste ale suchaři," prohlásil James, "ani chlastat neumíte. Co v tý škole děláte?"

Molly nad tím jenom mával rukou. Bratr chtěl ještě něco dodat, ale já ho přerušila.

"Nechci buzerovat, ale jestli chceme stihnout vlak, měli bysme vyrazit."

"Jenom malá otázečka. Už jsi myslela na to, jak se tam chceš dostat?" rejpnul si bratr.

"Narozdíl od tebe nepoužívám mozek jenom jednou do roka, takže už to mám vymyšlený, neboj."

"Takže co?" byl netrpělivej.

"Co, co? Ty odlehčíš a zmenšíš kufry a pak nás všechny přemístíš. Jednoduchý, rychlý a bez problému," usmála jsem se na něj.

"Hm super, zas je to všechno na mně. Vážně by mě zajímalo, co byste tu beze mě dělali."

"Tak už nemel a začaruj ty kufry." Už jsem byla celkem netrpělivá, protože bylo něco kolem tři
čtvrtě. Brácha párkrát mávnul hůlkou. Každej si strčil svůj kufr do kapsy a vydali jsme se k zadním dveřím. Odtamtud nás James přemístil kousek Přímo na nástupiště 9 a 3/4. Naskytnul se mi úžasnej pohled na zářivě rudou lokomotivu. Byla úžasná. Vydali jsme se směrem k vlaku.

Najednou se za náma ozval výkřik a o chvíli později se něco vrhlo na Molly, takže skončila na zemi.

Až po chvíli mi došlo, že to co se po Molly tak vrhlo, byl člověk. Při bližším zkoumání jsem zjistila,
že je to holka. A byla mi celkem povědomá. Ten obličej už jsem někde viděla, ale na druhou stranu neznám nikoho s modrejma vlasama.

Obě se začali děsně smát. S Jamesem jsme na to koukali jak vyvoraný myši. Po chvíli se konečně zvedly a my tý neznámý viděli pořádně do obličeje. "To je Daphne," představila nám ji Molly a mně bylo konečně všechno jasný. Brácha se ale pořád tvářil stejně nechápavě jako doposud. Stál s mírně otevřenou pusou a trošku nepřítomným výrazem v obličeji. Tenhle výraz už jsem u něj jednou viděla. Bylo to loni, když k nám do školy přestoupila Ada Harrisonová. Později jsme z něj dostali, že se mu líbí. Chodil s ní asi půl roku. Mám pocit, že do ní byl i nějakej čas zamilovanej.

Ale potom, co ho podvedla s klukem, kterýho James nenáviděl, se to změnilo. Takže by z tohohle možná i něco mohlo bejt. Při nejbližší příležitosti se Daphne zeptám, na její názor na bráchu.

"Daph, tohle jsou Joanne," ukázala na mě Molly, "a tohle je James," ukázala pro změnu na bráchu.

"Moc mě těší," zazubila jsem se na ní. "Molly mi toho o tobě tolik vyprávěla."

"No jo, to je jí podobný. Ta je ukecaná furt. Neviděla jsi kluky?" změnila Daphy téma.

"Právě jsme přišli, takže ne."

"Co tak pozdě? Většinou tady už bejváš dřív?"

"Ale, trošku jsme slavili konec prázdnin a vstávali jsme na poslední chvíli."

"To si umím představit," rozesmála se Daphne.

"Neumíš. Je mi ještě blběji, než posledně." Na to se Daph znova rozesmála.

"Asi si půjdeme najít kupéčko, ne?"

Všichni s Molly souhlasili, takže jsme pokračovali v cestě.

"Hele lidi, mějte se, já jdu za klukama," rozloučil se Ben a odpojil se od nás.

"A odkud vůbec jste?"

"Ze Severního Irska," odpověděla jsem.

"Vždyť jsem ti to psala."

"A jo, máš pravdu."

Daphne se nás po cestě do vlaku ptala ještě na další věci, co jí zajímaly. Já odpovídala, Molly
poslouchala, protože některý věci nevěděla ani ona a brácha byl podezřele zticha. To se moc často nestávalo, že by zrovna on mlčel. Většinou měl ke všemu minimálně jednu připomínku.

"Hele taky je možný, že už nám kluci drží místo," poznamenala Molly.

"Uvidíme, ale moc bych na to nevsázela. Znáš je, jaký jsou to lemry. Většinou všechno na poslední chvíli."

Holky nás vedli někam doprostřed vlaku.

"No jo, máš recht," prohlásila Daph, když nakoukla do jednoho z kupé. Když jsme i my ostatní přišli blíž, uviděli jsme dva kluky. Jak jsem poznala, byli to Johny s Garrym.

Daphne neváhala, okamžitě otevřela dveře kupéčka a vešla dovnitř. "Čau kluci," vrhla se nejdřív Johnymu kolem krku a pak to samý zopakovala i u Garreta.

"Ahoj Daph," vítali se s ní ty dva stejně nadšeně, jako ona s nima.

"Čauky," přidala se k tomu vítacímu rituálu i Molly a my s bráchou jenom stáli opodál a celý to sledovali.

"Kluci, Joanne už znáte a tohle je její brácha James," představila Molly Jimmiho.

"Moc, mě těší," podal si s oběma brácha ruku.

Konečně jsme si sedli. Z jedný strany jsem měla okno, a z druhý Daphne. Po chvilce trapnýho ticha jsme se nějak dali do hovoru a ani si neuvědomili, že se vlak už dávno rozjel. Všichni jsme se bavili tak nevázaně, až mi přišlo, jako bysme se znali už hrozně dlouho.

Koukala jsem z okna a přemejšlela o všem, co se za poslední měsíc stalo. S určitostí bych mohla říct, že jsem šťastnější, než když jsme žila v Irsku. Tady v Anglii jsem se konečně cítila jako doma.

Z přemýšlení mě vytrhnul něčí hlas. Byl mi povědomej, ale k nikomu jsem si ho nedokázala přiřadit. Proto jsem se otočila, abych zjistila, kdo přišel.

"No, ne naše stará známá," neodpustil si blbou poznámku nově příchozí a já musela bohužel konstatovat, že to není nikdo jinej, než ten debil, kterýho jsem tenkrát potkala v Děravym kotli.
Jo přesně tak, byl to Richard. V celý svý kráse, teda spíš hnusu. Nechápu, jak mi někdy mohl připadat hezkej.

"Co chceš?" zeptala jsem se ho otráveně.

"Ale, minule jsi byla milejší."

"To jsem ještě netušila, co jsi za kreténa," neodpustila jsem si poznámku. "Ale buď v klidu, naštěstí jsem to během dalších pěti minut zjistila, takže bych snad neměla mít psychickou újmu."

"Co si to dovoluješ, ty malá mrcho?"

Jakmile to dořekl, brácha stál na nohou a v ruce svíral hůlku. Stejně tak se i zachovali zbylí kluci.

"V klidu, kluci, sedněte si. Já si to dokážu vyřídit s někým, kdo je blbej jak tágo," ušklíbla jsem se a jenom koukala, jak Richard začíná měnit barvy v ksichtě. "Copak? Snad se nám nedusíš?" nasadila jsem rádoby starostlivej tón. "Nepotřeboval by ses trošku provětrat? To ti můžu zařídit," mrkla jsem na něj.

Asi už mu došli nervy, protože vytáhnul hůlku a s nasraným výrazem ve tváři s ní na mě mířil. Že já musím každýho provokovat. Že si nedám někdy pokoj. Už několikrát se mi to vymstilo a nejspíš se to stane znova. Ostatní se dobře bavili Richardovo výrazem a nevšímali si jeho vytasené hůlky. Já to taky brala na lehkou váhu. Ale jenom do tý doby, než se mu za zády vynořilo asi dalších pět lidí.

"Huups, tak to nevypadá dobře," prohlásila jsem. Ostatní se podívali tam, kam já, okamžitě se přestali smát, tasili hůlky a postavili se mi po boku.

"Vypadněte odsud, než s váma udělám krátkej proces," vyzval je James relativně klidně. Byla to výhoda, že s nima mluvil James. Jeho neznali, takže nevěděli, co od něj čekat.

"Nebo co?" zeptal se jeden z těch, co právě dorazili.

"Nebo odsud nedobrovolně poletíte."

"Já se od někoho jako jsi ty nenechám zastrašovat."

"Od koho jako?"

"Od takový nuly."

"Tak podle tvejch keců soudím, že jsi zmijozelák. Asi celá tahle vaše sebranka je ze Zmijozelu, nemýlím-li se?" zeptala jsem se jich posměšně.

"Zapomněla jsi dodat, že jsme z tý nejepší koleje, která je," pronesla nějaká ohromně vtipná bloncka. Po týhle poznámce jsem vyprskla smíchy. Na to se fakt nedalo reagovat jinak.

"Co je ti jako k smíchu, ty špíno," zeptala se mě zas jiná.

"Ta hláška o nejlepší koleji," při tom slovním spojení nejlepší kolej jsem prsty naznačila uvozovky.

"Ty děvko, vyjela po mě ta, co se ptala naposled." Už, už se na mě chtěla vrhnout, ale Richard ji na poslední chvíli zadržel.

"Klid, Felicie."

"Felicie?" vyprskla jsem smíchy a moji přátelé na tom nebyli jinak.

"Varuju tě," zasyčel na mě pro změnu nějakej týpek. "Drž jazyk za zuby nebo o něj přijdeš."

"Drž hubu Everte!"

"Nebo co, Owene?"
Garry se už, už nadechoval k nějakýmu zaklínadlu. "Garry, klid. Ten chcípák za to nestojí," snažila
se ho uklidnit Molly. Garry jí dal za pravdu a sklonil hůlku.

"Tos neměla," zasyčel dotyčný a jediným mávnutím vyslal na Molly zaklínadlo. Ta to nečekala. Nestihla uhnout a nikdo jiný nestačil zareagovat, takže v další chvíli skončila na zemi. To byl povel pro nás všechny, abysme se pustili do boje.

Zaútočila jsem na jednu z těch blondýn a ta neváhala a hned se do mě pustila. Metaly jsme po sobě kletby. Chvíli jsem se jenom kryla, protože na mě pálila jedno zaklínadlo za druhým. Po chvilce už asi nemohla, protože polevila. To byla moje příležitost, jediným kouzlem jsem jí poslala k zemi a spoutala ji.

Všichni byli zažraný do boje. Molly už se trošku vzpamatovala, ale pořád seděla na zemi a opírala se o sedačku. Rozhlídla jsem se kolem. Evidentně nikdo nepotřeboval pomoc, takže jsem se přiklekla k Molly. "Jsi v pohodě?"

"Ale jo, budu OK."

Na nic dalšího jsem se nestihla zeptat, protože se mi něco zarylo mezi lopatky a vzápětí se ozval povědomej hlas. "Ani se nehni. Dej sem hůlku," poručil mi a já poslechla. "Otoč se." Udělala jsem to.

"Co po mně sakra chceš?"

"Tys to ještě nepochopila?"

"A co bych jako měla pochopit? To že máš inteligenci-"

Nestihla jsem to doříct, protože mě přerušil: "Neopovažuj se to dokončit,"přiložil mi hůlku ke krku."

"Ptám se tě ještě jednou. Ty jsi ještě nepochopila, co chci? Nepochopila jsi, že chci tebe?"

"Ani za nic!"

"Rozmysli si dobře, co říkáš. Já vždycky dostanu to, co chci, to si pamatuj."

"V tom případě JÁ," dala jsem velký důraz na slovo já, "budu výjimka. To si zase pamatuj ty!"

"Teď nejsi v situaci, kdy by sis mohla vybírat." Pokusil se mě násilím políbit. Otřásla jsem se odporem a prudce ho od sebe odstrčila, až narazil na zeď za sebou.

"Tos neměla," prsknul mi do tváře a vrazil mi takovou facku, že jsem druhou chytila o okno. Sjela jsem až na zem, kde jsem zůstala sedět. Od toho nárazu mi třeštila hlava a já byla v šoku.

"Okamžitě vstaň!" tahal mě zpátky na nohy, ale já se odmítala hnout. Sklonil se ke mně a já mu podkopla nohy. Podařilo se mi to a on se zřítil k zemi a vzal s sebou ještě dalšího idiota z tý jejich party. Zůstala jsem sedět, protože se mi začínaly dělat mžitky před očima a hlava se mi nepříjemně točila.

"Joe," uslyšela jsem jakoby z dálky. Ale to bylo poslední, co jsem slyšela. Hlasy se začaly stávat tiššími, zmatenějšími a méně zřetelnejšími. Propadala jsem se hluboko do tmy....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wladka wladka | 13. srpna 2009 v 23:26 | Reagovat

krasa...ten zaciatok..to som sa chcechtala vkuse
ale ten konoec neviem ti neviem takto to ukoncit
pokraacko:)))

2 Lajheril Lajheril | Web | 17. srpna 2009 v 18:22 | Reagovat

Ježiši Liz, je mi strašně líto, že jsem tuhle kapču (tyhle DVĚ kapitoly a obrázky postav) neobjevila dřív... obvykle tu chodím co chvíli, i několikrát za den.
A ještě když si mi tu kapču opět věnovala... to je fakt blbé =(. Myslím, že tenhle "experiment" v ději se povedl. Opravdu hodně, fakt jsem se smíchy na židli málem neudržela =D. A sic s Wladkou, že ten konec byl -pro nás čtenáře- krutý, tak mi to NEVADÍ, protože další kapitolu mám přímo před nosem! =D =) =D To je tak SUPRRRRRRR =D! Přesně tak se mi to líbí, jen tak dál! =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama