10. kapitola - Uf, tak jsem to přežila

11. září 2009 v 18:45 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Po dlouhý době se vám hlásim z5. Jubilejní 10. kpitola je tu. Nevim, moc se mi nelíbí. Přijde mi, že se mi to opět moc nepovedlo. Příjde mi, že bych to dokázala napsat i líp. Nevim prošč, ale jak začala škola, tak se ta pravá nálada na psaní někam vytratila.
Ale to posuďte sami. Jako vždycky budu vděčná za komentáře.
Kapitolu věnuju Sawarin, Lajheril, Wladce a Flammee. Dík moc holky :D.





10. kapitola - Uf, tak jsem to přežila


Jak už bylo řečeno, první hodinu jsme měli lektvary. Byl to jeden z mejch oblíbenejch předmětů, takže jsem se těšila. Jediný, co mi na nich vadilo, bylo to, že se učili ve sklepení. Fuj! Zima, tma a hromada pavouků. Horší už to bejt vážně nemůže.

"A jakej vlastně učitel na lektvary je?"

"Brienson? Jak na koho."

"A co mám jako čekat?" zeptala jsem se s obavami v hlase.

"Podle toho, jestli jsi na lektvary dřevo nebo ne," zasmála se Daphne.

"No jo, to se ti to směje, když ti lektvary jdou skoro samy, co?"

"Hele Molly, já nemůžu za to, že jsi na lektvary takový dřevo," zasmála se Daph.

"No jo, za to ty a věštění, škoda mluvit, co?" nenechala si to Molly líbit.

"Tak se nehádejte, holky," snažil se je Garry trošku zkrotit.

"A tohle je jako co?" zeptala jsem se při pohledu na skupinku lidí.

"Od šesťáku mají lektvary jenom lidi, který prolezli se známkou nad očekávání a vejš. A naneštěstí jsou spojený s lidma z ostatních kolejí. Teda jak v jakym případě. Třeba havraspár nebo mrzimor je v pohodě, ale bohužel je máme i s těma blb ....."

"Ani se to neopovažuj doříct, Owene."

"Takže i s těma blbečkama ze Zmijozelu," dořekl to Garry, ignorujíc varování.

"Já jsem tě varoval," vystartoval po něm jeden ze zmijozeláků a chytil ho za hábit pod krkem.

"Kliď se odsud Willsone!" zamířil na zmijozeláka Johny hůlkou, ale jenom co to udělal, napodobili ho ostatní studenti Zmijozelu.

"Co se to tu děje?" rozlehl se chodbou zvučný hlas a v další chvíli vyšel zpoza rohu dvoumetrový, světlovalsý chlap a propichoval nás pohledem. Došlo mi, že tohle byl profesor Brienson. "Tak vysvětlí mi sakra někdo, co se to tu děje? Proč máte všichni vytažené hůlky?" probodl nás ještě pichlavějším pohledem. "Nikdo mi nedokáže odpovědět?" V další chvíli se výraz jeho obličeje změnil z nasranýho na škodolibý. "Tak v tom případě máte," ukázal na naší skupinku Nebelvírskejch a Zmijozelskejch, "školní trest. Kde a jak ho vykonáte, se dozvíte během dne. S tím se otočil a zmizel v učebně.

"Co to mělo bejt?" zeptala jsem se, protože tohle jsem fakt nepobírala.

"Brienson," zahučel Johny, "začni si pomalu zvykat."

"To jako máme fakt všichni školní trest?"

"Jo, už to tak bude."

"Zlato, vítej v Bradavicích," zašklebila se na mě Daph.

"Vážení, chcete to snad dát písemně, že už máte dávno být na svých místech?!" vykouknul
Brienson ze dveří. Radši jsme ho nechtěli dál prudit, tak jsme se vydali do učebny.

Jakmile jsme si sedli do zadních lavic, ozval se znovu: "Ani si nesedejte a padejte dopředu!"

Sakra! Ten je teda fakt nějakej nasranej.

Nezbývalo nám nic jinýho, než se zvednout a sednout si dopředu. "Každý přijde k mému stolu a vytáhne si název jednoho lektvaru, který připraví. Je to opakování z loňska. Pane Taillsi, prosím," vyzval Johnyho, který se neochotně zvednul a vytáhnul si jeden z různobarevných lístečků. Když si přečetl název lektvaru, který má dělat, viditelně se mu ulevilo. Takhle jsem si chodili jeden po druhém. Mě Brienson nevyvolal, takže na mě zbyl poslední papírek černé barvy. Černý tam byl jediný a nikdo si ho nechtěl vzít, takže jsem se děsila, co si na mě vymyslel. Když jsem si ale přečetla název lektvaru, děsně se mi ulevilo.

Na lístečku stálo:ZACELOVACÍ LEKTVAR

Tak to je pohodička. Ten jsem dělala už tolikrát, že ho znám skoro zpaměti. To víte, mít za bratra Jamese vás lecčemu naučí. Ten už se tolikrát zranil a vždycky běžel za mnou. Já vím, nemám to lehký.

Pustil jsem se do práce a po necelé hodině jsem byla hotová. A když jsem se rozhlídla po třídě, zjistila, že jsem skončila jako první.

"Sakra!" zaklela vedle mě Molly.

"Hoď tam snítku máty!" poradila jsem jí šeptem, protože obsah jejího kotlík začínal nebezpečně bublat a vsadím se, že by za chvíli vybouchnul. Molly se na mě nechápavě podívala, ale udělala, co jsem jí poradila. Lektvar se okamžitě zklidnil.


***


Po lektvarech jsme se vydali na školní pozemky. I když byl teprve začátek září, jemně mrholilo a foukal studenej vítr. Přesně počasí na to zůstat celej den v posteli.

"Hele Daph, koukej, kdo sem jde," ukázala Molly někam před nás.

"No jo, myslím, že jsme vyhráli sázku," zazubila se na svojí kamarádku. Koukla jsem se tam, kam oni. Nekecaly, proti nám šel nějakej pěknej kluk a očividně mířil k nám.

"Molly, můžu s tebou na chvilku mluvit?" zeptal se nesměle a mně se příšerně ulevilo.

"No jasný," řekla sestřenka trošku zklamaně, protože už asi v duchu viděla, jak běhám po Velký síni jak magor jenom ve spodním prádle.

"Tak kdo myslíš, že vyhraje?" zaslechla jsem Johnyho, jak se ptá Garryho.

"Já myslím, že je to snad jasný, ne?"

"To já taky. A koho máš teda na mysli?"

"Joanne."

"Fakt, já si teda myslím, že to jednoznačně vyhrajou Molly s Daph.

"Chceš se vsadit?"

"No jasný, tak o co?"

"To ještě domyslíme."

"Ok, tak platí."

"Tak co ti chtěl?" zeptala se Daph Molly, která se k nám zrovna připojila.

"Co by, pozval mě na ples," usmála se Molly trošku rozpačitě."

"Heeej! Tobě se líbí!" obvinila jsem jí.

"No fajn, tak se mi líbí. A co jako."

"A kdo to vlastně byl?"

"Jeden kluk," zašklebila se na mě Molly.

"Fakt? Tak to je pro mě novinka."

"Tak proto ti to asi říkám, ne?

"Teď jsi mi jako zkazila všechny iluze," koukla jsem na ní ublíženým pohledem. "Já myslela, že to
byl hermafrodit."

Kluci se začali tlemit a já s holkama jsme se k nim po chvíli připojily.

To už jsme ale došli ke skleníkům. Zatím jsem to neřekla, ale bylinkářství byl můj dost neoblíbenej předmět. V Irsku bylo mým zvykem, že jsem pomalu každou druhou hodinu odešla minimálně podrápaná od nějaký kytky. Nejhorší bylo, když jsem se ve skleníku porvala s jednou holkou, která mi dělala do mýho kluka a ta kráva mě shodila na nějakou kytku. Od tý jsem měla totálně popíchanou prdel, takže jsem nemohla asi tejden sedět a ani jsem se pořádně nevyspala. Ještě že na bylinkářství nechodí skoro nikdo ze Zmijozelu, protože si nejsem jistá, jestli bych to letos přežila.

"Tak, vážení," vešel do skleníku profesor. Sakra, tady snad učí jenom samí chlapi. Ale na druhou
stranu by to zas mohlo mít výhodu. "Dnes budeme pracovat s třezalkou jedovatou. Kdo by mi o ní dokázal něco povědět?"

Váhavě jsem zvedla ruku. O tý kytce jsem toho věděla celkem dost, protože jsme s ní dělali už loni.

"Slečno Potterová?" pokynul mi profesor a usmál se na mě.

"Je to jedna z nejjedovatějších kouzelnických bylin. Její nektar, který je prudce jedovatý je důležitou složkou několika protijedů."

"Správně. Deset bodů pro Nebelvír. Jak už řekla slečna Potterová, nektar je prudce jedovatý a přesně ten se budete snažit získat."

Oou to nedopadne dobře, polkla jsem hlasitě.

"Tak, rozdělte se do dvojic. Vždycky kluk s holkou, jasný?" Přemýšleli jsme, jak se rozdělíme, ale nakonec to za nás vyřešil ten kluk, co pozval Molly na ples, nabídnul jí, že bude s ní a ona s úsměvem přijala. Musím zjistit, jak se jmenuje a budu do Molly rejt tak dlouho, dokud mi o něm neřekne úplně všechno.

"Joanne?" vyrušil mě z přemýšlení Garryho hlas.

"No?"

"Budeme spolu?"

"No, to ještě nevím," motala jsem ho.

"Jak nevíš?"

"No normálně. Ne kecám, budu s tebou. Jenom doufám, že s těma kytkama umíš líp jak já."

"To jsi ještě nepostřehla, že já umím všechno?"

"Tak víš co, přece nepřiznám, že jsi lepší než já."

"Slečno Potterová, pane Owene, dejte se do práce," vyrušil nás profesor. Kdyby to neudělal, tak
tam asi celou hodinu blbneme.

"Tak jak si to rozdělme?" zeptal se mě.

"Ty šlahouny, já nektar?" navrhla jsem a Garry kývnutím souhlasil.

Obratně pochytal šlahouny, který se mu zmítaly v rukou. Teď byla řada na mně. Navlíkla jsem si ochranný rukavice, vzala si lahvičku a přiblížila jsem se k tobolkám, který na kytce rostly. Píchla jsem do jednoho hůlkou a okamžitě z něj začla týct nějaká sračka.

Takhle jsem udělala všechny. No nebylo to tak děsný, jak jsem si myslela, že bude. Určitě za to můžu vděčit hlavně Garrymu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wladka wladka | 11. září 2009 v 22:40 | Reagovat

jee kapitola...skvela,vtipna
pofesor hrozny aleje tiez super

2 lilan lilan | Web | 26. září 2009 v 19:02 | Reagovat

svělá kapča. mohla by sem přibýt další? jestli jo, tak budu skákat radostí.:D
lilian
P.S.mohl byste se někdo juknout na můj rozjíždějící se web? Díks!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama