11. kapitola - Jeden školní trest nikdy nestačí

28. září 2009 v 23:19 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Takže je tady ta sliovaná neslibovaná kapitola. Dneska jsem měla kupodivu dobrou náladu. prostě taková ta náladiška, kdy mám chuť dělat kraviny a tak, tak jsem toho využila a stvořila tohle. Psaní mi šlo po dlouhý době od ruky a je to i celkem dlouhý. Takže jsem zas po dooost dlouhý době s kapitolou celkem spokojená. Za chyby, kterejch tam bude fakt hodně, se omlouvám, ale vzhledem k tomu, kolik je se mi už opravovat nechtěj. snad někdy jindy.
Tuhle kapitolu věnuju lilian a pak mýmu zlatíčku wladce. tak si to užijte holky.
P.S. koukejte to okomentovat. VŠICHNI!
papa Liz





11. kapitola - Jeden školní trest nikdy nestačí


Další hodinu jsme měli obranu. Jak jsem zjistila, byla jsem v ní celkem napřed, takže když jsme celou hodinu opakovali zaklínadla, který se tu probíraly loni, bylo to naprosto v klídku a ani jsem tolik nemusela dávat pozor. Dokonce jsem pro Nebelvír získla nějaký ty body. No fakt! Nekecám!
Asi vám přijde divný, že zrovna já získám body, ale je to tak.

Po obraně jsme měli oběd, takže to znamenalo, že mi stačí, abych přežila do konce oběda, a budu mít vyhranou sázku v kapse. Jenom doufám, že se nějakej idiot nerozhodne pozvat mě na ten ples během oběda.

Po cestě do Velký síně se Molly nervózně rozhlížela kolem. Vypadalo to, že už se začíná bát, že sázku prohraje. Ta představa mě rozesmála.

"Co je?" otočila se na mě Daphne

"Vypadá to, že se Molly začíná psychicky připravovat na plnění sázky. Taky bys měla."

Kamarádka se podívala na sestřenku. "Hele, nevěř tomu. Ještě máme celej oběd čas. To je ještě dlouhá doba na to, aby tě někdo pozval a my vyhrály."

"Ještě uvidíme."

"Čau ségra!" přihnal se ke mně můj inteligentní bratr.

"Co potřebuješ?"

"Proč myslíš, že něco potřebuju?"

"Hele brácha, znám tě už dost dlouho na to, abych věděla, že za mnou nejdeš jenom tak.
Vždycky, když jsi za mnou takhle přišel, něco jsi potřeboval. Takže, o co jde?"

"Tady ne."

"Tak fine, kam chceš jít?"

"Co takhle sem?" ukázal na dveře jedný z učeben.

"Tak fine, ale dělej. Už mám hlad. Sejdeme se na obědě," kývla jsem na ostatní.

"No jo ty nenažranče." Tss, prej jsem nenažranec. To je fakt hovado! Něco ode mě potřebuje a ještě si o mně dovolí říct, že jsem nenažranec!

Jakmile se otočil, pořádně jsem ho kopla. "Jau! Jsi normální?" vyjel po mně.

"Na rozdíl od tebe jo. A koukej už zalíst do tý třídy nebo se na tebe vybodnu."

Radši už svoje jedovatý poznámky spolknul a zalezl dovnitř. Znal mě dost dobře na to, aby věděl, že to myslím vážně.

"Tak cos potřeboval?"

"No, ... víš ... totiž ... já."

"Tak už se vymáčkni. O co jde?" zeptala jsem se ho ještě jednou důrazně.

"O ples."

"O co přesně?"

"O holku."

Pane bože, za co mě trestáš? To je jak rozhovor s dementem! "O jakou?"

"Se kterou bych tam chtěl jít."

Držte mě někdo nebo po něm skočím! "To jako chceš, abych šla s tebou já?" podívala jsem se na
něj jak na debila.

"Neboj se ségra, tak zoufalej zas nejsem."

"Fine, tak k věci! Se mnou tam nejdeš, pochybuju, že bys tam šel s Molly. Takže jde o Daph?" zeptala jsem se přímo.

"Jak to víš?"

"Nejsem slepá."

"Aha."

Tenhle rozhovor mě začíná čím dál tím víc bavit. "Takže co potřebuješ ode mě?"

"Už Daphne někdo pozval?"

"Co vím, tak ne."

"A nemohla by ses jí nějak zeptat?"

"Ježiši Jamesi, nebuď jak patnáctiletej harant. To se jí neumíš prostě a jednoduše zeptat? To jí rovnou můžeš poslat dopis."

Chvilku se tvářil, jako kdyby o tom vážně uvažoval, ale jakmile viděl můj výraz, rychle si to
rozmyslel. "Myslím si, že Daphne má ráda jednání na rovinu a tím, že bys jí poslal dopis, by sis u ní asi zrovna dvakrát nešplhnul. Bejt tebou, pozvu jí ještě teď u oběda."

"Asi máš pravdu," souhlasil po chvíli váhavě.

"Tak to je snad jasný, ne? Pamatuj si, že já mám vždycky pravdu," zazubila jsem se na něj. "Tak
pojď," chytla jsem ho kolem ramen, "vážně bych se ráda aspoň trochu najedla."

Cestou do Velký síně jsme si povídali a sdělovali si svoje dojmy a zážitky. James nemohl pochopit, jak jsem už mohla stihnout vyfásnout první trest, když on nedostal ještě ani jeden. No jo, jsem hold lepší. Takhle jsme došli až na oběd. Spoustu lidí se po nás divně koukalo. Nechápu proč. Asi v životě neviděli sourozence, či co.

Došli jsme až k mojí partičce, která seděla na konci stolu. "Daphne, mohl bych s tebou na chvilku mluvit?" šel James hned na věc. Byl celkem nervózní, chlapec.

"No jasný, tak povídej," nehodlala mu to ta mrška ulehčit.

"Já myslel někde víc v soukromí," hodil po mě nervózní pohled.

"Ok, není problém," zvedla se Daph a vydala se s bráchou dál od nás.

"Co jí chce?" otočila se na mě hned Molly.

"Co asi? To je snad jasný ne?" zasmál se Johny.

"No já nevím, mě by to taky celkem zajímalo," zvedl Garry hlavu od plného talíře. Ten jeho pohled mě fakt rozesmál.

"Kámo, ty mě vážně občas dostáváš," poplácal ho Johny soucitně po rameni. Mezitím se k nám vrátila Daph se spokojeným úsměvem na tváři. Brácha se k nám už nepřipojil a někam se vypařil.

"Tak co, co ti chtěl?" vyzvídala okamžitě Molly a Garry se tvářil stejně zvědavě jako ona.

"Pozval mě na ples."

"A přijala jsi?"

"Co myslíš?"

"Jo?"

"Co jo?"

"No jo, jako jo?"

"Hele já nechci rušit vaší duchaplnou debatu, ale tohle právě přišlo," podával nám Johny každýmu
pergamenvou obálku.

Rozbalila jsem si tu svojí a vevnitř stálo:



Svůj školní trest si odpykáte dnes večer v osm hodin. Hlaste se u mě v kabinetu.

profesor Brienson



Jo a nechci vás rušit, ale měli bysme pohnout. Za chvilku nám začínají formule.

"To si děláte prdel, ne?" vydechla jsem nevěřícně.

"Ne, proč?"

"Protože mám hlad jak kráva."

"Tak si vezmi něco s sebou," navrhla Daphne. Přišlo mi to jako nejlepší řešení, tak jsem jí
poslechla. Pro příště už budu vědět, že Daphe v životě v takovejch věcech poslouchat nebudu.

Sbalila jsem si teda něco k jídlu a všichni jsme se vydali na hodinu. Se zvoněním jsme zapadli do třídy a já si najednou něco uvědomila. "Holky," otočila jsem se na ty dvě. Nechci vám nic říkat, ale oběd už skončil."

"No a?" nechápala Molly.

Daph mezitím pochopila: "Ale ne, já nechci," zavila nešťastně.

"Co, je?" nebyla furt v obraze sestřenka.

"Sázka," připomněla jsem jí s úměvem.

"A kurva!" zaklela trošku víc hlasitě.

"Slečno Weasleyová, strhávám Nebelvíru pět bodů za váš nevybíravý slovník," ozvalo se za
náma. Okamžitě jsme se otočili a tam stála nějaká profesorka. Mezitím stihla dojít až před katedru a vztekle se po nás otočila. "Posaďte se!" zasyčela do ticha, který ve třídě nastalo.

Chtěla jsem si sednout, ale uvědomila jsem si, že nemám kam. Holky si sedly spolu, kluci taky a vzadu už nebylo jediný volný místo.

"Slečno Potterová? Nerozuměla jste na pokynu, posaďte se, něčemu?"

"Ne, já jenom hledám místo."

"Vy jste si zapomněla brýle nebo co?" Nechápavě jsem se na ní podívala. "Jestli se nepletu,
vepředu je hned několik volných míst," ukázala na první lavice. V tý co nejdál od katedry seděla nějaká holka, tak jsem si to zamířila k ní a sedla si. Vypadalo to, že si mě konečně přestala všímat. Začala si něco čmárat na pergamen a to byl signál pro mě. Opatrně jsem si pod lavicí rozbalila svůj oběd, co jsem si vzala s sebou a začala jsem jíst. To mi ale bohužel nevydrželo moc dlouho.

"Co si myslíte, že děláte?!" ozvalo se nade mnou najednou. Podívala jsem se nad sebe a tam
nestál nikdo jinej, než ta protivná profesorka. Vypadala dost nasraně a v obličeji byla celá rudá.

Zrovna jsem měla plnou pusu. Nechtěla jsem jí poprskat, tak jsem v klídku dožvejkala a až pak jí odpověděla: "Obědvám?" zkusila jsem to. Vypadala, že to s ní co nejdřív sekne. Ze zadní části
třídy se ozval tlumenej smích.

"A můžete mi vysvětlit, co jste dělala o přestávce na oběd?"

"Vyřizovala důležitý věci," odpověděla jsem popravdě, ale nevypadala, že by jí to nějak nadchlo.
Nechápu proč.

"Tak takhle by to nešlo ......"

"Viďte," skočila jsem jí do řeči, "já bych tu přestávku na oběd prodloužila. Kdo to pak má stíhat,
že?" Vím, že si za to ponesu následky, ale mně to prostě nedalo.

"Dnes večer v osm si u mě odpykáte školní trest, jasné?"

"No totiž, ....."

"Co zase?" zavrčela na mě. Až jsem se ohlídla, jestli tady někde není pes. Znělo to fakt věrohodně.

"Když já už dneska jeden trest mám." To už nevydržel nikdo a celá třída se začala tlemit. Jakmile se po nich ta profesorka podívala, začali předstírat záchvat kašle.

"Fine, tak tedy zítra," prskla na mě a odpochodovala zpátky ke katedře.

"Dobře, zopakujeme si loňskou látku," otočila se na celou třídu. "Tak třeba slečna Potterová."

"Hm, jak originální," zamumlala jsem polohlasně.

"Říkala jste něco?"

"Já?" vykulila jsem na ní oči. "Ne. Proč se ptáte, paní profesorko?"

Radši to přešla bez jakýkoliv poznámky a začala mě zkoušet. Zadala mi několik zaklínadel, ale všechno jsem naprosto bezpečně znala, takže nemohla jinak, než mě poslat sednout. Ještě pak vyzkoušela několik lidí a druhou hodinu jsme cvičili neverbální zaklínadla. Kupodivu se mi to i jednou podařilo. Takže tu hodinu považuju za vcelku úspěšnou.

Věci jsem měla sbalený téměř hned, takže jsem na svoje kamarády čekala před učebnou.

Za chvilku kolem mě prolítla ta profesorka a ještě po mě nezapomněla hodit jeden vražednej pohled, než zmizela za rohem.

Musela jsem se usmát, tahle hodina mě vážně bavila a ten školní trest za to stál.

"Joanne, to se ti vážně povedlo," rozesmála se Daph a Molly se k ní přidala.

"No jako já čuměl," složil mi poklonu Johny.

"Grayová většinou bejvá celkem mírumilovná. Jaks to prosím tě dokázala, že tě málem vyrazila z hodiny?" kroutil Garry nevěřícně hlavou.

"Já ti ani nevím. Když ona mi tak nahrávala na smeč. Bych byla blbá, kdybych toho nevyužila, ne?"

"Ty jsi fakt případ."

"Hele lidi, pojďte do společenky. Tady se mi moc zevlovat nechce."

"No jasný, ještě musíme dořešit tu mojí vyhranou sázku," poplácal Garry Johnyho po rameni.

"Co? Tvojí vyhranou sázku?" otočila jsem se na něj nechápavě.

"No jasný. My se taky vsadili. O to, kdo z vás vyhraje. A já si vsadil na tebe," mrknul na mě.

"Super! Aspoň nebudu jediná, kdo se bude skvěle bavit."

Takovouhle debatu jsme vedli celou cestu do společenky a naši tři kamarádi po nás vrhali
vražedný pohledy.

"Johny? A co vlastně musíš plnit?" zeptala se Molly.

"To samý, co vy dvě," zašklebil se.

"Tak na to jsem fakt zvědavá."

"Joanne?" ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se a spatřila toho kluka, kterej byl zařazovanej společně s náma. Myslím, že se jmenoval Chris.

"Ano?"

"Mohl bych s tebou mluvit o samotě, prosím?"

"Jasně, že jo." Ty dvě si vyměnili významný pohledy a mrkly na mě.

Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a vydala se za Chrisem do opuštěný části společenky.

"Nešla bys se mnou na ten ples?"

"Ale jo, ráda," usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

"Tak se pak ještě domluvíme, kdy a kde se sejdeme, jo?"

"Určitě."

"Tak se zatím měj," usmál se znova a odešel.

"Ahoj."

"Takže už máš taky partnera?" zeptala se mě Molly, když jsem se k nim opět připojila.

"Jo mám. A co?"

"A nic, já jen tak. Hele proč jsi tak zrudla."

"Já nezrudla," namítla jsem, ale nebyla si zase tak jistá. "A s kým jdete vy, kluci?"

"S Poppcou," odpověděl úplně vážně Garry."

"Fakt?" vykulila oči Molly.

"Ne," rozesmál se.

"Ty jsi fakt děsnej, víš to?"

"Vim, říkáš mi to skoro denně. Mi taky na všechno skočíš."

"Ne fakt, s kým jdete?"

"Hele Molly, ty jsi nějaká zvědavá. Ale dobře, já jdu s Brandou," přiznal Johny.

"Ale, pán je na starší?" rejpla si Daph.

"No a? Nevíš, o co přicházíš, ty starší holky mají něco do sebe. To bys nevěřila."

"Já to radši zkoušet nebudu."

"A s kým jdeš teda ty Garry? Neříkej, že s Annie?" dělala si z něj srandu Daphne.

"Ne, jdu se Scarlett Jacksonovou z páťáku z Havraspáru."

"Hele lidi, nevíte, kde je kuchyně? Já mám furt hlad a do večeře to nevydržím," přerušila jsem je.

"Ještě, abysme nevěděli."

"Fine, tak jdeme?" všichni najednou dělali, že mají něco důležitýho na práci.

"Tak pojď," slitoval se nade mnou Garry.

"Jé, ty jsi tak hodnej, oni by mě nechali chcípnout hlady."

Tak jsme teda šli .......
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama