12. kapitola - Nekecej!

30. září 2009 v 0:18 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Kupodivu tu mám zase novou kapitolu. Za chyby opět neručím. Budu vděčná za komentáře. Zatim se neobjevily ani u minulý kapitoly, tak doufám, že se to rychle změní.
Liz



Tak jsme se teda vydali do kuchyně ukojit můj šílenej hlad. Chvilku jsme šli mlčky, pak ale Garry prolomil ticho: "Tak jak se ti tu zatim líbí?"

"Je to tady úžasný! Když to tak vemu, je mi líto, že sem nechodim už od začátku. V Irsku to sice bylo fine, ale tady se konečně cejtim jako doma, jestli víš, jak to myslim."

"Až moc dobře. A jak se těšíš na ten ples?" položil mi další otázku, přičemž se zatvářil dost zvláštně. Jak kdyby ho něco žralo.

"A víš, že celkem i jo? Nejdřív jsem z toho měla celkem i strach, protože se u nás nikdy nic takovýho nedělalo a já na takovýhle společenský já nikdy moc nebyla."

"To já na takovýhle akce nejsem pořád a to jich máme každejch rok několik. Už jenom vždycky shánět nějakou holku, která by se mnou šla."

"Ty, že bys měl problém nějakou sehnat?" zasmála jsem se.

"No, ono by jich celkem dost asi i chtělo, ale ty se zas nelíbí mně."

"A co ta holčina, kterou jsi pozval?"

"Ta je v pohodě. Kamarádka. A co tě to prosim tě napadlo dneska na těch formulích?" změnil téma. Všimla jsem si, že se mu to moc rozebírat nechtělo, tak jsem to nechala bejt.

"Já? Já nic," usmála jsem se rádoby nevinně.

"Hele, tenhle pohled by ti nemohl věřit snad nikdo," zasmál se mýmu počínání.

"Tss, ty jsi drzej," plácla jsem ho po rameni. Mezitim jsme došli do nějaký sklepní chodby, kde viselo spoustu obrazů s motivy jídla. Garret se dotknul jednoho, na kterém byla namalovaná mísa s ovocem. Dotkl se hrušky, která se zahihňala a poté se proměnila v kliku. Woow, to je fakt vymakaný.

Vešli jsme dovnitř a ocitli se v prostorný místnosti. "Co si budou pán a slečna přát?" ozvalo se odněkud zespoda. Podívala jsem se teda k nohám, kde stál ochotně vypadající domácí skřítek.

Než jsem stihla cokoliv říct, ozval se Garry: "Slečna má hlad, tak kdybyste nám mohli zabalit něco k jídlu."

"Jistě, žádný problém," uklonil se skřítek a v tu ránu byl pryč.

Za chvilinku se vrátil a nesl megabalík, kterej byl očividně narvanej jídlem až k prasknutí. Zůstala jsem na to čumět s otevřenou držkou. "Hele, jestli nechceš, aby ti tam vletěla moucha, měla bys tu pusu zavřít," rejpnul si zas do mě Garry. Ten už mě fakt začíná štvát, nechápu, že do mě furt musí rejt.

Skřítkům jsme poděkovali a vydali se zpátky do společenky.Nakonec to dopadlo tak, že když jsme tam došli s tim žrádlem, holky se na to vrhly a když přišel Jimmi s Crisem, byla půlka megabalíku pryč. Ale i tak jsem se nadlábla, takže už jsem ani nemusela na večeři. Rozvalila jsem se do křesla, stojícího přímo před krbem, zavřela oči a oddávala jsem se příjemnýmu teplu. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem usínat.

"Vstávej!" zařval mi někdo do ucha a já kvůli tomu dementovi slítla na zem a nezapomněla se fláknout hlavou o stolek.

"Jaaau! Ty demente," podívala jsem se ublíženě po Johnym.

"Sorry," bylo jediný, co z něj vypadlo, protože se pak začal tlemit jak blázen. Když se konečně dosmál, zeptala jsem se ho: "Tak cos teda chtěl?"

"Musíme na ten školní trest, co jsme vyfásli od Briensona."

"Ááááaaa, sakra! A mě se tady tak pěkně spalo."

"To je sice hezký, ale měli bysme hejbnout," přidala se i Molly.

Do kabinetu jsme dorazili jako poslední. Už tu byla i parta bementních Zmijozeláků.

"Tak, vážení," vzal si slovo profesor. Asi se bál, že bysme se stihli zas porvat, "teď vás rozdělím do dvojic a rozdám vám úkoly. Nechci slyšet žádné poznámky ani připomínky. Ještě předtím, než začnu, mi sem na stůl všichni položíte svoje hůlky." Bez keců jsme to udělali a on pokračoval: "Owen, Robinsonová, poháry v pamětní síni. Tails, Bryanová přepisování starých školních trestů, Nielsová, Weasleyová a Jackinson čištění chodby ve třetím patře a nakonec tu máme Potterovou a Smithe, kteří budou čistit kotlíky. Tak do práce."

Znechuceně jsem se podívala na toho idiota, se kterym jsem měla bejt ve dvojici a on se na mě debilně usmál. Óóó´bože, tohle je vážně trest. A to jsem si myslela, že to bude lážo plážo, a ono zatim tohle.

"Jdeme?" promluvil na mě ten idiot. Otočila jsem se k němu zády a vydala se k učebně lektvarů, kde jsme ty kotlíky měli čistit.

"No tak, nedělej, že ti vadí, že jsme spolu," vopruzoval dál.

Prudce jsem se zastavila. "Tak hele, teď mě dobře poslouchej, nemluv na mě, nečum na mě, ................ no prostě mě úplně ignoruj a věř, že budeme spokojený oba dva."

"No tím bych si nebyl zas až tak jistý."

"Říkal jsi něco?" vyjela jsem na něj. "Varuju tě naposled, drž hubu nebo tenhle večer nepřežiješ ve zdraví!

Rychle jsem pokračovala v chůzi, protože mi vážně docházely nervy. Naštěstí se zatim držel mejch rad a mlčel.

V učebně lektvarů stály dvě menší hromady kotlíků a dva kýble s vodou a hadrama. Tak tohle bude úmorná práce. Beze slova jsem začala drhnout jeden kotlík. Naštěstí ani nebyl moc zasranej, takže jsem ho za chvíli měla.


***

Po nekonečně dlouhý době jsem odložila poslední čistej kotlík a lehla si na zem. Z toho hrbení se mě všechno děsně bolelo a byla jsem nehorázně ochrápaná. Jak já už se těšim, až zalehnu do svojí postýlky. Z úvah mě vytrhnul pohyb nade mnou. Rydši jsem otevřela oči a uviděla nad sebou Richieho. "Co chceš?"

"Ale Joanne, nedělej se. Oba víme moc dobře, že jsi do mě úplně hotová."

"Nepraštil ses někde do hlavy?" koukla jsem na něj naoko starostlivě. "Jestli, ne měl by sis radši zajít k Pomfreyový, ať ti na tu blbost něco dá."

"Tak hele ty malá mrcho, takhle se mnou mluvit nebudeš!" přiblížil se nebezpečně ke mně.

"A jak bych s tebou podle tebe měla mluvit?" Jeho jsem se fakt nebála.

"S úctou," zasyčel na mě. To mě fakt rozesmálo. Jeho to ale asi nasralo, protože přiblížil svůj xycht až k tomu mýmu. "Takhle se mnou nemluv," chytil můj obličej a políbil mě. Nejdřív jsem byla v šoku, ale když mi došlo, co dělá zvedla se ve mně vlna odporu a vlepila jsem mu pořádnou facku, až odskočil.

"O ou," usmála jsem se zlomyslně. Ale radši jsem si stoupla.

Nasraně se na mě podíval. "Tak tohle jsi přehnala, couro!" Chytil mě pod krkem a přirazil ke zdi. Celkem rychle mi začal docházet kyslík, tka jsem ho nakopla mezi nohy. To okamžitě zafungovalo a on mě pustil.

Když jsem viěla jeho bolestnou grimasu, musela jsem se zasmát. On to zaregistroval, chytil mě za zápěstí a bolestivě mi zkroutil ruku dozadu.

"Aauu," zasyčela jsem, když mi v ní něco křuplo. Druhou ruku jsem měla naštěstí volnou, tak jsem mu dala lokta. Jakmile mě pustil, využila jsem toho a dala mu nezraněnou rukou pěstí. Trefila jsem se a asi mu zlomila nos, protože mu v něm něhězky zakřupalo a spustila se mu krev. Na závěr jsem ještě vzala kýbl s, tou krásně špinavou, vodou, vychrstla ho na něj a zdrhla.

"V kabinetě jsem Briensonovi v rychlosti sdělila, že už to mám, popadla svojí hůlku a zmizela dřív, než se stihnul na cokoliv zeptat.

I když jsem při cestě na kolej párkrát zabloudila, nakonec jsem se tam dostala. Holky už spaly, tak jsem taky zalehla a usnout se mi nepodařilo. Ruka bolela jak čert. Pořád jsem se převalovala. Usnula jsem až někdy kolem čtvrtý, ale každou chvilku jsem se budila.


***

"Joanne," zatřásl mnou někdo. Podle hlasu jsem poznala, že je to Molly.

"Co?" rozlepila jsem rozespale oči.

"Jestli nechceš přijít pozdě na hodinu, měla bys vstávat."

"No jo, už lezu." Vylezla jsem z postele a opatrně se protáhla. Ruka mě bolela snad ještě víc, než včera, ale nedala jsem na sobě nic znát.

"Ty teda vypadáš," ohodnotila můj zjev Daph, která právě vylezla z koupelny.

"No jo, vrátila jsem se celkem pozdě," vykecala jsem se z toho a radši zalezla do koupelny. Potřebovala jsem si dát sprchu. Pořádně horkou sprchu. To jsem taky udělala a bylo mi o trošinku líp. Při pohledu do zrcadla jsem se ale zhrozila. Pod očima jsem měla solidní kruhy. Pokusila jsem se to nějak zamaskovat, ale moc se mi to nepodařilo.

"Cos tam dělala tak dlouho?"

"Koupala se." Rychle jsem na sebe něco hodila a s holkama jsem se vydaly na snídani.

"No vám to ale trvalo dneska," neopustil si poznámku Johny. Vypadal, že se taky moc nevyspal. Garry vypadal o něco líp.

"To si stěžuj támhle," ukázala na mě Daph.

Jenom jsem se zašklebila a vydala se za ostatníma.

"Cos prosimtě na tom trestu provedla Smithovi?" zeptal se mě Johny u snídaně.

"Dělal to, co neměl, tak to schytal."

"A co ti provedl?" vyzvídala Molly.

"Nejdřív mě políbil a pak mi, ........................ pak na mě ještě něco zkoušel."

"Ty seš fakt číslo," rozesmáli se kluci.

"Joanne, já ti gratuluju, takhle se Smithem umí zatočit málokdo," zubil se na mě Johny a chtěl mi potřást rukou. Bohužel trefil tu nepravou a já když mi jí zmáčknul, myslela jsem, že se poseru bolestí. Snažila jsem se zadržet výkřik, ale i přesto mi uniklo zasyčení. Jakmile to Johny zaregistroval, okamžitě mě pustil.

"Joanne?" podíval se na mě značně podezíravě.

"Co je?" snažila jsem se o lhostejnej tón.

"Co máš s tou rukou?"

"S rukou? S jakou rukou?" snažila jsem se to zakecat a přitom jsem se zvedala od stolu.

"Kampak?" zvednul se i Johny.

"Ještě si někam musim skočit." Nechtěla jsem, aby se o to starali. Za pár dní to bude v pohodě. Snad.

"Hele nesnaž se to zakecat. Já vim moc dobře, že s ní něco máš." Chtěl mě za ní chytnout, ale včas jsem s ní uhnula a schovala jí za záda. Začala jsem couvat z Velký síně. Bohužel jsem ale nebyla sama. Johny byl pořád blízko.

"Hele já jsem fakt v pohodě. To se ti asi jenom něco zdálo."

"Nekecej! Bys jí asi jinak neschovávala za zádama, nemyslíš?"

Na to jsem neměla co říct a dál couvala.

"Vážně s ní nic nemáš?" zašeptal mi někdo do ucha. Podle hlasu jsem poznala Garryho. A do prdele, z tohohle už se nevykroutim. Chytil mě za zdravou ruku a tý zraněný se jen lehce dotknul. Rychle jsem ucukla, protože, i když se dotknul jenom trochu, bolelo to jak sviňa."

"Tak co, teď už nás nebudeš přesvědčovat o tom, že jdi OK?"

"Ale to vážně nic, ....." Jeho pohled stačil k tomu abych zmlkla.

"Teď půjdeš okamžitě na ošetřovnu a nehodlám se s tebou o tom bavit."

"Ano mami."

"Já mluvim vážně. Jestli to nepůjde po dobrym, půjde to po zlym."

"Holky, skočíte s Joe na ošetřovnu?"

Obě souhlasily, tak jsem se v jijich doprovodu vydala na ošetřovnu. Po cestě jsem převyprávěla všechno, co se včera stalo.

"To je vážně ale kretén. Si ho podám, až ho uvidim."

"Kašli, na něj, Daph. Nestojí ti za to."

"Joanne má pravdu."

"Ovšem bojim se reakce kluků, až tohle uslyší."

"Tak jim o tom neřknem?" navrhla jsem.

"No, to nebude zas až tak lehký. Jednou se mi stalo něco podobnýho. Taky jsem jim to nechtěla říct, ale nakonec to ze mě dostali." A Johny mu pak rozbil držku, pamatuješ?" rozesmála se sestřenka.

"No vidíš, na to už bych si nevzpomněla."

Zatím jsme došly na ošetřovnu. "Tak sestřenko, my tě tu necháme a ne, že odsuď zdrhneš. To by nás pak pánové přerazili," konstatovala Moll.

"No jo, tak když už jsem tady, tak nezdrhnu."

"Pak se k vám připojim," slíbila jsem jim a holky odešly.

Zaklepala jsem na kancelář Pomfreyové. "Slečno Potterová?" vykoukla stará ošetřovatelka. "Tak s čím za mnou jdete tentokrát?"

"Mám něco s rukou."

"Posaďte se támhle," ukázala na jednu z postelí a pak si mumlala něco o tom, že jsou všichni Potterovi stejný.

"Proboha, co jste vyváděla?" zeptala se, když zkoukla mojí pochroumanou ruku.

"Hm, nehoda." Nedůvěřivě se na mě podívala, ale nijak to nekomentovala.

"Máte vykloubené zápěstí. Budu Vám ho muset srovnat. A nebude to příjemné."

Zatle jsem zuby. Pomfreyová mávla hůlkou a v ruce mi zakřupalo. Myslela jsem, že se poseru. Nakonec jsem to ale vydržela a nevydala ani hlásku.

"Tak tohle ještě vypijete a počkáte tu půl hodiny," vryzila mi do ruky nějakej nechutně vypadající blaf. Rychle jsem to do sebe kopla a s odporem se zašklebila.

Pomfreyová odešla do kanceláře. Chjo, ta půlhodina bude nekonečná. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Ta probděělá noc udělala svoje. Prostě a jednoduše jsem tam usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SeiLLeinen SeiLLeinen | Web | 3. října 2009 v 12:04 | Reagovat

aoy..píšeš mocinky hezky...neceš spřátelit??

2 Lee Lee | Web | 7. října 2009 v 21:56 | Reagovat

jhéé rychle dalšííí!!!

3 wladka wladka | 28. října 2009 v 22:31 | Reagovat

ouu sorrac ze to nebolo skor ale nejako nebol cas.....a ked bol tak sa nechcelo
skvele...pokracko

4 Fiera Fiera | Web | 23. listopadu 2009 v 18:58 | Reagovat

Ahojda, hezká povídka, všech dvanáct kapitola jsem přelouskala za včerejší večer a dnešní podvečer. Jen mi občas vadí že je všechno sračky, prdel, držka, ale jinak opravdu pěkná povídka, doufám, že brzy bude nová kapitolka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama