13. kapitola - Předplesová pohodička

28. prosince 2009 v 21:53 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Tak jsem tu a napravuju resty. Já vim, už jsem tu kapitolu slibovala hrozně dávno. Ale znáte to škola, škola, škola, tréninky a ještě taky Vánoce. takže to teď napravuju a přidávám obrovskou omluvu.
Nakonec je ta kapitola rozdělená na dvě části. V tý druhý už jsem hodně pokročila. Nejdřív jsem měla v plánu jí dopsat celou, ale nakonec to prostě nešlo, takže z toho nebude jedna extrémě dlouhá kapitola, ale dvě normální. Ještě přidávám něco navíc za to dlouhý čekání.
Tak už nebudu kecat. Přeju příjemný čtení a komentujte, ať mám chuť dopsat tu další.

Vaše LiZ



13. kapitola - Předplesová pohodička


Někdo s prásknutím zavřel dveře a já se s trhnutím probudila. "C-co je?" posadila jsem se zmateně na posteli.

"Co je? Ty se ptáš, co je?" zeptal se Garry. "Celej den ses neobjevila a ještě se ptáš, co je?" zeptal se nevěřícně.

"To nemyslíš vážně, že ne?"

"A co jako?" zeptal se nechápavě tentokrát on.

"Já vážně nechápu, o co ti jde. Tak jsem tady usnula. No bóóže, to se toho fakt stalo!" To jak se
choval, mě fakt štvalo. A to pořádně.

"Jo stalo! Nevěděl jsem, kde jsi!"

"Tak zaprvý, neřvi tady na mě a za druhý, nejsi moje máma, abych měla potřebu svěřovat se ti s tím, kam a s kým jdu a co budu dělat."

"Tak sorry, že se starám!" zařval nasraně, třísknul dveřma a byl pryč. Překvapeně jsem zamrkala a koukala na dveře, za kterýma před chvilkou zmizel. Nechápala jsem to. Nechápala jsem, proč se takhle chová. Proč se chová tak, jako žárlivej manžel po dvaceti letech manželství. Tahle představa mě pobavila. Zvedla jsem se a rozhodla se najít holky nebo Johnyho, aby mi vysvětlili, proč se Garrouš chová tak, jak se chová. Zamířila jsem do společenky.

"Ahoj," šla jsem za holkami, které seděly u stolku nedaleko krbu. "Co řešíte?"

"Čau. Řešíme Garryho. Před chvilkou tady byl, řekl nám, že tě našel na ošetřovně a pak zas odešel. Vypadal dost nasraně. Vy jste si něco udělali?" zeptala se opatrně Molly.

"No, byl za mnou na tý ošeřovně a ta jsme se trošku chytli."

"Vy dva?" nevěřila Daphne.

"Jak my dva?"

"No mě přišlo, že si dost rozumíte."

Na to jsem nic neřekla, ale vysvětlila jsem holkám, co se stalo na ošetřovně.

"Garry, že by tě takhle sjel?" pochybovala Molly.

"No fakt, já vůbec nepochopila, o co mu šlo."

"Tak co?" zeptala se Molly nečekaně. Nechápala jsem, na co se ptala, dokud se vedle mě
neposadil Johny.

"Nevím," zakroutil hlavou.

"Jak nevíš, snad jsi s ním mluvil, ne?"

"No jo, to jo. Ale moc mi toho neřekl. Kecal blbosti, pak něco o rodině ale bylo to absolutně nesrozumitelný a vůbec to nedávalo smysl," pokrčil rameny.

Nastalo ticho. Všichni jsme přemýšleli o jediném. O Garrym.


***


Nastala sobota a tím i tolik očekávaný ples. I když byl teprve začátek školního roku, první tejden ve škole mě celkem vyčerpal. Z toho, co jsem zatím mohla posoudit, byly Bradavice těžší škola, než Irská akademie.

Vstávali jsme celkem pozdě. Něco kolem půl jedenáctý, a i to byl celkem problém. Teda aspoň pro mě.

"No tak Joanne, vstávej," zatřásla se mnou Molly.

"Mně se ještě nechce. Nech mě spát."

"To se jako hodláš válet v posteli celej den?" povytáhla Daphne nevěřícně obočí.

"Klidně," zamumlala jsem a otočila se k nim zády. Od tý doby, co jsme se s Garrym pohádali, jsem měla mizernou náladu a vůbec nic se mi nechtělo dělat.

"No tak Joanne, Garryho to přejde a zas to bude dobrý." Jenom jsem zůstala čumět. Absolutně nechápu, jak Molly mohla poznat, na co právě myslím. No jo, příbuzný se hold nezapřou.

"No jo vždyť už lezu," začala jsem se neochotně hrabat z postele a na její poslední větu nijak nereagovala.

Po tom, co jsem se malinko zkulturnila jsme se vydali do Velký síně na snídani. Kupodivu tu bylo lidí jak nasráno - no jo nejenom já jsem si chtěla přispat - takže si pomalu nebylo kam sednout.

Nakonec jsme zahlídli kluky, takže jsme se vydali k nim.

"Ahoj," pozdravil nás Johny, Garry jenom něco zamumlal na pozdrav a ani nezvednul hlavu, prevít. "Jsem ani nedoufal, že se ještě dneska vyhrabete z ložnice."

"To víš, ne každej je po ránu aktivní jako ty."

"To jsem ti vyprávěla," otočila se na mě Daph, "jak jsem se jednou, asi v pět ráno, vracela z jedný kalby, a když jsem šla spát, tak jsem potkala Johnyho, jak vstává?"

"Ne-e," zakroutila jsem hlavou.

"On je fakt blázen. A teď si vezmi, jaký by to bylo, kdyby byl kapitánem famfrpálovýho týmu. Dyť on by ty chudáky tahal Ve čtyry ráno na trénink."

"No to jo," rozesmála jsem se, ale okamžitě jsem přestala, protože jsem ucítila, jak mi něco stejká po zádech. Nasadila jsem výraz alá vrah a otočila se. Za mnou stála ta kráva Annie s PRÁZDNYM hrnkem v ruce.

"Co si myslíš, že děláš?!" zaječela jsem na ní nasraně.

"Ty tady tak blbě stojíš, tak se nediv, že jsem do tebe vrazila," začala mi nadávat.

"Jo tak já tady blbě stojím, jo? Tak podívej se Annienko, doteď jsem si myslela, že jste se takhle blbý narodily, ale už vím, že si na svý blbosti zakládáte image. Varuju tě, dej si na mě bacha nebo budeš litovat."

"No jasný, a co bys mi asi tak mohla udělat?"

"To nechtěj vědět, a teď zmiz." Otočila jsem se k ní zády a dál si jí nevšímala. "Prosím tě, čím mě to ta kráva polila?"

"Hm, že by kafem?" rozesmála se Molly a jako na povel se mi začal tlemit i zbytek.

"Áá! Já tu krávu fakt zabiju! Moje jediný bílý triko a ona mi ho zleje kafem."

"No to máš pravdu, to triko BYLO bílý."

"Ach ne," zaúpěla jsem a v duchu počítala do deseti, abych se uklidnila.

"Ale byl na tebe vážně vtipnej pohled a z toho tvýho pohledu šel fakt strach," tlemil se Johny dál.

"No jo jenom se směj, počkej, až ty se staneš obětí blbosti."

"Jaký blbosti?" nechápal.

"Ty dvě jsou ztělesněná blbost. Toho sis ještě nikdy nevšimnul?" Neřekl na to nic, jenom se dál
tlemil.

"Joanne!" zavolal na mě někdo, tak jsem se otočila. Mířil ke mně Chris.

"Co potřebuješ?"

"Já jenom, jestli bych mohl ......" Už to ale neřekl, protože zakopl o něčí chytře nastavenou nohu a nějakej koláč, či co to bylo, kterej nesl v ruce se krásně nesl vzduchem a ještě krásněji se mi rozplácnul na tom samym BÍLYM triku, který bylo ještě před chvilkou bílý aspoň zepředu.

"Áá! To už si ze mě vážně dneska všichni děláte prdel!" setřásla jsem ze sebe pozůstatky toho koláče a s dupáním vypochodovala z Velký síně. Teda líp řečeno jsem z ní vypálila nadzvukovou rychlostí.

Podařilo se mi zastavit až v ložnici. Tohle mi vážně dělaj schválně! "Kurva!" nakopla jsem postel a tím si aspoň trochu ulevila. Ono nestačí, že mám triko jak největší dobytek. Ale já jsem navíc ještě bez snídaně. ZASE! To se snad stane pravidlem, že tady nebudu snídat.

Svlíkla jsem ze sebe to triko a hodila ho pod postel. Vyčistím ho potom. Ještě, že jsem kouzelník, jinak nevím, jak bych to dostala dolů. Rozhodla jsem se, že si zas zajdu do kuchyně pro nějakou tu snídani. Vzala jsem za kliku, ale ve stejnou chvíli se dveře otevřely, takže jsem dostala přímej zásah do hlavy.

"Au!" zaskučela jsem a složila se na zem. Nově příchozí pochopitelně dostali výtlem. Uraženě jsem se zvedla a odebrala se na hajzl, kde jsem si sedla na sklopený prkýnko. To je úžasný, všichni tady ze mě maj akorát prdel.

"No tak sestřenko," nakoukla ke mně Molly, "přece bys na nás nebyla nasraná, ne?"

"Ty se taky naotravuješ," pousmála jsem se a drapla její nabízenou ploutev. Pomohla mi vstát, a
zamířily jsem zpátky do pokoje. "Napadlo nás, že bysme se mohli jít zahrát famfrpál. Co ty na
to?"

"A kdo všechno půjde?"

"Já, Molly, ty, tvůj brácha, Mollyin brácha, Johny s Garretem, Chris a Harry ze sedmáku a pak samý lidi od nás z ročníku: Gabrielle s Claire a Oscar, Andy a Jerry."

"Ale jo, proč ne."

"Tak fajne, ale koukej si pohnout, protože máme bejt za tři minuty ve společence."

"Tak to mi říkáš fakt brzo." Rychle jsem na sebe hodila hadry na famfrpál a chrániče. "Neměla
bych si radši vzít helmu?"

"No to bys radši měla. Aby tě náhodou někdo zas nesejmul do hlavy, viď?"

"Hele, už nežvaňte a pojďte."

"No jo furt."


*** Na hřišti ***


"Tak jak se rozdělíme?"

"Klasika ne, hodíme košťata na hromadu a jeden z nás to rozdělí." Za chvilku uprostřed hřiště vznikla hromada košťat a Daphne jako vrchní organizátorka si k tý hromadě sedla zády a poslepu košťata rozdělovala na dvě hromady.

Nakonec vznikly dva týmy. V našem týmy jsme byli já, Molly a Oscar jako střelci, Ben s Andym odrážeči, Chris jako brankář a náš chytač byla Daphne. V druhým týmu byli střelci Gabrielle, Claire a Johny, odrážeči Jerry s Garretem, brankář Harry a chytač nebyl nikdo jinej, než brácha.

Někdo dokonce splašil míče, takže to bude famfrpál se vším všudy. Teda až na rozhodčího, toho jsme nějak nesehnali. Vypustili jsme míče a střihli si o camrál. Daphne - to jako naše kapitánka - to prohrála. Na povel jsme všichni nasedli na košťata a vznesli se do vzduchu. Hra začala. Po chvilce jsme vedli 40:0, ale to se hodně rychle změnilo a skóre bylo vyrovnané 50:50.

Celou dobu jsme se prali o vedení, ale zápas nakonec ukončil James, který chytil zlatonku. První zápas jsme sice prohráli, ale další dva vyhráli a čtvrtý zas prohráli. Bylo to fakt super dopoledne.

Parádní odreagování před plesem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama