17. kapitola - Konkurz

29. září 2010 v 12:02 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Hroozně moc, moc a moc se omlouvám. Dlouho se tu nic neobjevilo, tak se to teď chystám napravit. Tady máte novou kapitolu k Životu. Asi si říkáte, proč se tu neobjevila dřív? Vysvětlení je jednoduché buď nebyl čas, a nebo nebyla chuť. Každopádně teď jsem měla chuť i čas a tady je výsledek. Nevím, jak často se tu teď bude něco objevovat, protože momentálně nemám přístup k internetu, ale tvořit budu tak jako tak. Budu moc ráda, když tu bude hodně komentářů.
Vaše Lizzie





17. kapitola - Konkurz


Přede mě se snesla naše rodinná sova se dvěma dopisy. Jeden byl adresován mě a druhý bráchovi. Otevřela jsem ten svůj a začetla se.

"Co to máš?" nakouknul mi bratr drze přes rameno.

"Dopis od našich a tobě přišel taky jeden," podala jsem mu ho, aniž bych od toho svého zvedla oči.

"Tak to je hustý," rozesmála jsem se po chvíli.

"A co?" zajímalo Molly.

"Máma s tátou se vsadili, kdo z nás dvou dostane dřív trest. Taťka si vsadil na mě a vyhrál," zazubila jsme se.

"Tak to máš dobrý rodiče. To já spíš většinou dostanu pojeb," zašklebil se Johny.

"Jo ségra, víš o tom, že se o víkendu koná famfrpálovej konkurz?" ozval se James sedící nedaleko. A mně bylo jasný, že poslouchal náš předešlej rozhovor a chce tu záležitost zakecat, jenom aby před Daphne nevypadal jako totální trotl.

Ale co, nebudu zlá, ne? Vždyť jim to na tom plesu docela spolu slušelo. "Tak brzo?"

"Brzo? Vždyť se na konci září hraje první zápas."

"No jo Garouši, abys ty zas jednou nebyl chytrej, viď?" zaksichtila jsem se na něj.

"Co zas já?" nechápal.

"Ale nic, jenom si nenecháš ujít příležitost mi říct něco, co nevim, viď?"

"No jo, to je celej náš Gary," ryla do něj i Daphne.

"To mi ani nepomůžeš, jo?" otočil se dotyčný na Johnyho.

"Sorry, ale nechci se vám do toho plést," pokrčil omluvně rameny.

"Tss, a to si říkáš kámoš, jo?" uraženě se zvednul a odešel ze síně.

"Omg, uražený chlapský ego. Nepůjdem si sednout ven?" navrhla Daphy. Všem to bylo celkem jedno, takže jsme šli.

"Můžeme se k vám přidat?" dohonili nás před bránou brácha s Chrisem.

"Proč ne."

Sakra! Teď jsem si uvědomila, že s Chrisem vlastně chodím. No nic, chybička se občas vloudí.

"Ahoj Joanne," pozdravil mě ten, o kterém jsem právě přemýšlela, a dal mi pusu.

"Čau Chrisi, jak je?"

"Nemůžu si stěžovat, a ty?"

"Super, ta včerejší kalba se vydařila."

"Jo, ta byla fakt skvělá. Mohl bych s tebou na chvilku mluvit?"

"No jasný," poodešla jsem kousek stranou od ostatních.

"Víš, je mi to blbý a nevím kde začít," koukal se nervózně na špičky bot.

"Tak začni pěkně od začátku," pobídla jsem ho.

"Víš, jde o nás dva. Neber si to nějak špatně, ale prostě …"

"Nebereš mě jako holku na chození, ale jako kamarádku?"

"Tak nějak," podíval se na mě nervózně. "Nezlobíš se?"

"Ani bys nevěřil, že jsem přemýšlela úplně o tom samém," rozesmála jsem se. "Víš o tom, že jsem
úplně zapomněla, že spolu chodíme?"

"Já taky," chytnul taky výtlem, takže jsme se tam smáli dobrejch pět minut, než jsme byli schopný se aspoň trochu uklidnit. Ostatní nás dost nechápali.

"Takže kamarádi?" natáhl ke mně ruku.

"Že váháš," stiskla jsem mu ji.

"A jak se ti tu vůbec líbí?"

"Úplná paráda. Fakt milionkrát lepší, než na minulý škole. I ty lidi jsou tu lepší. A co ty?"

"Je to tu úplně jiný. V něčem lepší, v něčem horší."

"Hele, mám nápad. Co kdybysme bráchovi s Daphy dopřáli menší koupel?" usmála jsem se ďábelsky.

"Jsem pro."

Ti dva seděli kousek stranou od ostatních a povídali si. Byli do sebe dost zažraný, takže si nevšimli, jak jsme se k nim zezadu přikradli. A než se stihli rozkoukat, už se spolu koupali v jezeře. Ty jejich výrazy byly nezapomenutelný a rozesmály všechny okolo.

Vycítila jsem někoho za sebou a otočila se právě včas, abych viděla Garryho, jak se ke mně žene. Popadl mě kolem pasu a chtěl hodit do jezera, ale měl smůlu. Chytla jsem se ho, takže tam letěl se mnou.

"Sakra!" zaklel, když se vynořil.

"Copak? Nevyšlo ti to podle plánu?"

"Dá se to tak říct. Ale dá se to nepravit. Chtěla bys vědět jak?"

"Po ničem jiným netoužím."

"Utopím tě," zašklebil se na mě a začal plavat mým směrem. Na nic jsem nečekala a chystala se zdrhnout. To mi ale nebylo dopřáno, protože mi cestu zatarasili ty dva, který jsme tam předtím s Chrisem hodili.

"Ale no tak brácha, přece bys na mě nebyl zlej?"

"Já? Nikdy!"

"Daphy, přece bys nepomáhal těm dvěma, když mě chtěj utopit."

"Aspoň budeš propříště vědět, že mě do tý vody nemáš házet." To už k nám doplaval i Garry a mě bylo jasný, že jestli hned nezmizím, tak se z toho jen tak nedostanu. Potopila jsem se a snažila co nejrychleji zmizet pryč. Nějak se mi podařilo podplavat je a ocitla jsem se tak deset metrů od nich. Zmateně se rozhlíželi a nejspíš přemýšleli, kam jsem se poděla.

"Nehledáte něco?" zakřičela jsem na ně. Překvapeně se po mně podívali a zase mě začali pronásledovat. Na nic jsem nečekala a radši rychle zdrhala. Snažila jsem se od nich plavat co nejdál, ale najednou mě něco stáhlo pod hladinu. Nečekala jsem to a nalokala se vody. Když jsem se zas vynořila nad hladinu, rozkašlala se a prskala kolem sebe vodu. Kousek ode mě se šklebil James.

"No počkej!" Doplavala jsem až k němu a snažila se ho utopit. Ten hajzl měl ale mnohem větší sílu, než já, takže se mi to moc nepovedlo. Naštěstí mi na pomoc připlavali Chris s Molly. Ani nevím, kde se tam ti dva vzali. Nakonec se rozpoutala válka. Daph, Garry a James proti Chrisovi, Molly a mně.

Bylo to skvělý odpoledne. Nakonec jsme tam hodili Johnyho, kterej se nám smál ze břehu. No jo, tak aby mu to nebylo líto, ne?


***


Celej tejden probíhal ve stejnym duchu: škola, pak jsme si s Molly daly aspoň dvouhodinovej trénink a do noci jsme psaly úkoly. Bylo to dost náročný, takže už se těšim, až ten konkurz bude za náma.

Moje přání se mi splnilo a byla tu sobota a tolik očekávaný konkurz. Tým se skládal pouze ze dvou lidí, protože všichni, kdo tam byli, loni vyšli školu.

"Dobré dopoledne vážení, jsem odrážeč kapitán Jeremy Fox a tohle," ukázal napravo, "je náš brankář Ben Weasley. Teď se prosím rozdělte do skupinek podle toho, na jaký post se hlásíte.

Támhle prosím střelce, vedle nich si stoupnou odrážeči a úplně nalevo chytači.

Nás jako střelců bylo nejvíc. Asi tak třicet. Odrážečů bylo deset a chytačů taky tak nějak.

"Tak, výborně. Začneme střelci. Je váš třicet tři, takže se rozdělte na tři skupiny po jedenácti. Pro začátek si dáme takový menší závod. Nasednete na košťata a na písknutí vystartujete. Máte za úkol obletět celé hřiště kolem dokola. Pět nejrychlejších z každé skupiny postupuje dál. Jeremy rozdělil lidi do skupin. Já jsem byla s Molly v té druhé.

První skupina už to měla za sebou a my přišli na řadu. "Hodně štěstí," popřála mi Molly.

"Tobě taky," odpověděla jsem jí a nervozitou se mi klepal hlas.

"V klidu, to zvládneš," poplácala mě po rameni.

"Snad jo." Nasedli jsme na košťata a vznesli se tak pět metrů nad zem. Ozval se hvizd a všichni vyrazili dopředu. Jak jsem byla nervózní, zaspala jsem start a vyrazila až tak s desetivteřinovým zpožděním. To už všichni byli dost velkej kus přede mnou. Naštěstí se mi je podařilo dohnat a nakonec jsem skončila třetí.

Ve třetí skupině skončili pátí dva lidé, takže nás postoupilo šestnáct.

"Tak výborně, to bysme měli," ujal se slova kapitán. "Teď se rozdělíte do dvojic. Až vás vyvolám, budete si přihrávat. Začne Angela s Christine."

"Říkej mi Angie. Všichni mi tak říkají," ozvala se hezká blondýna s nevinným kukučem. Jeremy ignoroval její poznámku a znovu je vyzval, aby začaly.

"Díky dámy, to stačilo," přerušil je po chvíli. "Další dvojice, která se tu předvede, bude Christopher s Nigelem."

A tak to šlo dál, až nakonec vyvolal nás: "A nakonec bych tu chtěl vidět Molly a Joanne."

Po tom, co jsem skončila i já se sestřenkou se Jeremy s Benem o něčem dohadovali. "Než oznámím, kdo postupuje do posledního kola, chtěl bych vám říct, že jste byli všichni dobří. Ovšem našli se tu tací, kteří byli o něco lepší. A těmi jsou Angela, Christopher, Diane, Molly a Joanne.

Vám ostatním ještě jednou děkuji." Nás si vzal stranou a vysvětlil nám, v čem spočívá poslední část zkoušky: "Začnete zhruba v půlce hřiště. Mezi vámi a bránou bude nahrávač. Poletíte směrem k bráně, nahrajete nahrávačovi, ten vám přihrávku vrátí a střílíte na bránu. Tři z vás, kteří dají nejvíc gólů se stávají novými střelci nebelvírského týmu. Nějaké otázky?"

"Kolik budeme mít pokusů?" zeptal se Chris.

"Jo díky, na to jsem zapomněl. Dohromady budete mít deset střel."

První šla Diane. Ta vstřelila tři góly. Druhý šel Chris, který dal osm gólů. Molly jich dala šest a já s Angelou každá pět. Já ještě dvakrát trefila tyč, ale ta se bohužel nepočítá. Chris s Molly to už měli jistý a o poslední místo, jsme měli soutěžit já a Angela v trestných hodech.

Střídali jsme se. UŽ jsme za sebou měli čtyři pokusy z pěti. Obě jsme daly dva góly. Začínala Angela. Rozletěla se směrem k Benovi, který hlídal obruče. Chtěla ho oklamat, ale na první pohled bylo jasné, co má v plánu. Bohužel ale Benovi míč z ruky vyklouznul a Angela dala gól.

Byla řada na mně. Když ho teď nedám, tak jsem v prdeli, blesklo mi hlavou. Vynervovaná jsem byla pořádně, takže se mi klepaly ruce. Rozletěla jsem se proti Benovi. Z jeho výrazu jsem poznala, že neví, co by měl čekat. Rozletěl se doprava a já uhnula doleva a vystřelila. Jako ve zpomaleném záběru jsem sledovala míč, jak letí. Odrazil se od tyče a Ben ho chytil.

Slétla jsem na zem. Projela jsem to.

"Posledním střelcem se stává Angela. Byla jsi dobrá Joanne, tak snad příště."

"Jo, byla jsi dobrá Joanne, ale jsem hold lepší," zašklebila se na mě ta kráva, a já v tu chvíli myslela, že jí skočím po krku. Hodila jsem po ní jenom zhnusenej pohled, popadla koště, a co nejrychleji zmizela.

Teď jsem vážně na nic neměla náladu. Tím spíš ne na takovou, …. takovou, … takovou hezkou arogantní krávu, který se očividně povede všechno, na co šáhne. S tou se fakt nemůžu měřit.

"Kurva!" zařvala jsem a kopla do stromu na okraji Zapovězeného lesa. Byla jsem hrozně nasraná. Na všechno, na všechny, ale úplně nejvíc na sebe. Protože jsem tolik věřila tomu, že ten konkurz zvládnu a tolik jsem ho posrala. Teď jsem akorát tak zklamaná. Už od začátku jsem věděla, že to byla chyba. "Do píči!" kopla jsem znova do toho stromu a rozhodla se, že je ideální doba na procházku Zapovězeným lesem.

"To ať tě ani nenapadne."

"Uhni mi z cesty, Garry."

"Neuhnu."

"Říkám ti naposled, uhni mi z cesty," vytáhla jsem hůlku.

"A já ti naposledy říkám, že neuhnu."

"Fajn, jak chceš," pokrčila jsem rameny a než se vůbec stihla rozmyslet, jaký kouzlo na něj sešlu, odzbrojil mě. Do háje, když jsem naštvaná, tak mám dost zpomalený reflexy.

"Sedneme si?" zeptal se a já přemýšlela, jak dostat svojí hůlku zpátky.

"A vrátíš mi mojí hůlku?"

"Až se uklidníš, tak jo."

"Ale já jsem klidná!"

"Jo, to vidím."

"Fajn!" sedla jsem si k němu zády a založila ruce na prsou. Sednul si vedle mě a chvíli bylo ticho.

"Tak už jsi v pohodě?"

"Jasně, nikdy mi nebylo líp," odpověděla jsem ironicky. "Můžeš mě nechat o samotě?"

"Ne."

"A můžu vědět proč?"

"Protože bys udělala nějakou blbost."

"Jo jasně."

"Vrátíš mi mojí hůlku?"

"Ne."

"Baví tě to hodně?"

"A co?"

"Štvát mě."

"Já tě ale neštvu. Jenom ti dělám společnost."

"V tuhle chvíli je to ale jedno a to samý. Víš co? Mě už tohle vážně nebaví," zvedla jsem se a
rozhodla se odejít.

"Bohužel mě ale dohonil za chvilku a ne že by mě zastavil normálně, ale on na mě skočil a tím mě svalil na zem.

"Jsi normální?! Okamžitě ze mě slez!"

"Když mi ale slíbíš, že už nebudeš zdrhat."

"Fajn, už nezdrhnu, tak už sakra slez!"

"Ty fakt nejsi normální! Teď mám kvůli tobě všechna žebra na kaši."

"Já myslím, že to nebude zas tak strašný."

"Nebylo by, kdybys nevážil metrák."

"Cos to řekla?"

"Nic."

"Baví tě hodně bejt pořád naštvaná?"

"Představ si že děsně, neznám nic lepšího," vyplázla jsem na něj jazyk a znovu se pokusila o útěk. Sotva jsem se zvedla, stáhnul mě k sobě, takže jsem na něm teď seděla, a aby toho nebylo málo, chytnul mě kolem pasu, čímž mi uvěznil ruce. Prostě to dopadlo tak, že jsem se nemohla ani hnout.

"Neslíbila jsi mi náhodou něco?" zeptal se a kousnul mě do krku.

"Jaau! Víš, jak to bolí?" Nějak se mi podařilo vyprostit jednu ruku a prostě jsem mu vrazila.

"A tohle zas bolí mě," třel si postiženou tvář. "Víš, že jsi celkem mrcha?"

"Neříkáš mi nic novýho. Jeden čas jsem tohle slýchala dennodenně."

"Jakto?"

"Jestli chceš, abych byla v klidu, tak tohle není zrovna moc vhodný téma na rozhovor."

"Ok, beru na vědomí. A o čem se chceš teda bavit?"

"O ničem. Chci, abys mě pustil a abys mi vrátil mojí hůlku."

"Tak to asi nepůjde."

"Proč by to nešlo?

"Protože ještě nejsi úplně v pohodě." Rezignovala jsem. Tohle nemělo cenu. "To tě tolik vzalo, že ses nedostala do týmu?"

"No a co jako?"

"V Irsku jsi nikdy nehrála?"

"Ne."

"Proč?"

"Tohle má bejt výslech nebo co?"

"Ne. Jen jsem myslel, že by sis o tom ráda s někým promluvila."

Chvilku jsem o tom přemýšlela. Asi už bych o tom vážně měla s někým mluvit. "Kvůli týmu a hlavně kvůli učitelce, která to tam měla na starost. Ty holky byly všechny takový jako tady Angela. Namyšlený, arogantní a panovačný."

"A ta učitelka?"

"Tu jsme měli ještě v prváku a ve druháku na astronomii. Dost si na mě zasedla, takže jsem málem prolítla. A kdybych hrála famfrpál, tak bych jí vídala ještě častěji, a to bych asi nezvládla. I mimo hodiny, třeba když jsem jí potkala na chodbě, se po mně vozila."

"Chápu."

"Myslím si, že ne.

"Stalo se mi něco podobnýho, takže to chápu. Ve čtvrťáku jsem chodil s jednou holkou. Ze začátku to bylo super. Myslím, že jsem jí měl fakt rád. Já vím, říkáš si, že je to blbost, abych měl ve čtrnácti takhle někoho rád, ale prostě to tak je."

"A co se stalo?" zeptala jsem se po chvíli, kdy mlčel.

"Začala mě pronásledovat, hlídala mě na každém kroku. Když jsem šel někam s Johnym, tak mě
špehovala. Byla chorobně žárlivá a kamkoliv jsem šel bez ní, tak si myslela, že jdu za jinou holkou. A navíc byla taky z Nebelvíru, takže jsem jí vídal každý den."

"To muselo bejt strašný."

"Jo to bylo. Dost dlouho jsem se z toho vzpamatovával."

"A co se s ní stalo? Naštěstí se odstěhovala. Jinak by mi dělala ze života peklo doteď. Ale teď zpátky k tobě. Když to nevyšlo tenhle rok, vyjde to určitě příští. A z Angely si nic nedělej. Je to naprostá kráva."

"To už jsem si taky všimla," rozesmála jsem se.

"Takže dobrý?"

"Jo, už je to lepší. Děkuju," usmála jsem se na něj. Vážně mi pomohl. Ani neví, jak moc.

"Fajn, tak to tě už můžu pustit."

"A taky bys mi mohl vrátit hůlku."

"No nevím, jestli si to zasloužíš," dělal, že přemýšlí, ale nakonec mi jí hodil.

"Díky," chytla jsem jí, mávla s ní a Garry ležel na zemi.

"To je podraz!"

"Žádnej podraz. To máš za to, jak jsi mě sejmul."

"Chceš snad, abych tě zase kousnul?"

"Opovaž se!" rozesmála jsem se a radši zdrhala. Za chvíli mě dohonil a vydali jsme se spolu do
hradu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gaia Gaia | Web | 10. října 2010 v 12:01 | Reagovat

Naprosto perfektní kapča! :D To jak zapomněli, že spolu chodí, no já měla dost! :D Škoda že jí nevyšel konkurz, třeba "Anděla" ale někdy sejme a půjde na její místo :D Jinak myslím, že s Gerym něco bude ještě mít :-)
Fakt paráda a těším se na další :-)

2 Gaia Gaia | Web | 10. října 2010 v 12:03 | Reagovat

Sakra, špatný odkaz xD Jo, už pracuju na 10 kapče k Teorii, ale je dost divná a moc  nenavazuje...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama