18. kapitola - Vztahy se vyostřují

9. listopadu 2010 v 15:21 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Tak jsem se včera odpoledne a večer a dneska přes den činila a tady jsou ty dvě kapitoly. Doufám, že to oceníte a bude tady aspoň nějakej ten komentář. Nechám se překvapit (doufám, že příjemně)


18. kapitola - Vztahy se vyostřují


"Kde jste byli?" vybafla na nás Molly hned, jak jsme došli do společensky.

"Kecali jsme," pokrčila jsem rameny.

"Fakt jste jenom kecali?"

"A co bysme jako měli dělat?" nechápala jsem.

"No nevím, já když si jenom povídám, tak po tom obvykle nemám na krku cucáka. Ty snad jo, Molly?"

"Nee."

"Tak co jste teda dělali?" přidal se i Johny.

"Fakt jsme jenom kecali. To jenom tohle hovado," ukázala jsem na osobu stojící vedle, "mě kouslo do krku."

"Taky jsem hned za to dostal facku," žaloval hned.

"Taky sis jí zasloužil. A asi se rozmyslím, jestli ti nedám další, když jsi mi udělal cucáka."

"Neee, další ne. Prosím, já už budu hodnej."

"Ach jo, ty jsi fakt poděs," kroutila nad jeho šaškováním Daph hlavou.

"A jak jsi vůbec dopadla, Daphy?"

"Jako ty. Jeremy se rozhodnul pro tvýho bráchu."

"Fakt?" zajímalo mě to.

"Jo. Byl lepší, to musím uznat."

"No jo, taky to měl po kom zdědit. Taťka byl chytač, mamka občas taky hrála jako chytač a děda byl chytač. A kdo ví, kdo ještě."

"Nic si z toho nedělej Joe, vyjde to příště. No jo, se nedá nic dělat."

"Jsi byla hodně nervózní, viď?" zajímalo Daphne.

"Ranec."

"Bylo to na tobě vidět. A Jeremy říkal, že je škoda, že se ti to nepovedlo. Prej by tam měl radši tebe než Angelu."

"To mi ale k ničemu není."

"Nepůjdeme se najíst?" změnil Garry téma a já mu za to byla hrozně vděčná. A ostatní souhlasili,
takže jsme vyrazili do Velké síně.


***


Po večeři jsme si sedli ve spolčence k ohni a kecali. Bylo to fakt fajn. Do postele jsme se dostali až celkem pozdě.


***


"Pane bože! To je taková kráva! Já bych jí fakt nejradši zabila!" vtrhla Molly do společenky jako velká voda, zrovna když jsem pracovala na pojednání na bylinkářství, a začala vyšilovat.

"Co se stalo tentokrát?" zajímala jsem se. Nebyla to pro mě žádná novinka. Pokaždý, když se Molly vrátila z tréninku, nadávala na Angelu.

"James je kvůli ní na ošetřovně?"

"Cože?! Co se stalo?" vyskočila jsem od stolu.

"Angela si zas hrála na chytrou a radila Corny, jak má správně odpalovat potlouky a vzala jí odrážečskou pálku. Kdyby jí pak tvůj brácha neodstrčil stranou, asi by jí sejmul do hlavy. Takhle ho trefil do hrudníku a smetl ho z koštěte."

Na nic jsem nečekala a rozeběhla se na ošetřovnu. "Počkej! Jdeme s tebou!" ozvalo se za mnou, jakmile jsem vyběhla na chodbu. Trošku jsem zpomalila, aby mě holky mohly dohnat. Ještě že šly Molly s Daphne se mnou, kdybych šla na ošetřovnu sama, asi bych zabloudila.

Vtrhly jsme na ošetřovnu. "Co je to tu za randál?!" vyběhla ošetřovatelka ze své kanceláře.

"Jak to vypadá s mým bráchou?" vyhrkla jsem.

"Pan Potter má zranění těžšího charakteru. Tři zlomená žebra, v důsledku toho dvakrát propíchnutou levou plíci, nadvakrát zlomenou pravou nohu a zlomenou levou ruku. Navíc ještě těžší otřes mozku. Ale měl by být v pořádku," ujistila nás, když viděla můj zděšený výraz.

"Můžeme k němu?" zeptala se Molly. Já nebyla schopná slova.

"Ale jen na chvíli," svolila.

Posedaly jsme si kolem jediné postele se zataženými závěsy. Na ní ležel můj bráška. Nebýt toho nezvykle bledého obličeje a spousty odřenin na rukách a obličeji, vypadalo by to, že spí.

"Jak jí za to potrestají?" zašeptala jsem po chvíli do ticha.

"To se teprve rozhodne, ale Jerryho nejspíš podmínečně vyloučí z týmu," odpověděla mi taktéž šeptem Molly.

"Cože?" vylítla Daphne. "To nemůžou myslet vážně!"

"Pššt, vyhodí nás," klidnila jí Molly a pak jí to vysvětlila: "Taky se mi to nelíbí, ale je to logický. On, jako kapitán zodpovídá za bezpečnost celýho týmu a podle učitelů tohle prostě nezvládnul, tak si ponese následky."

Obě se znovu odmlčely.

"Až se mi ta kráva dostane do rukou, tak jí zmaluju ksicht, že jí nikdo nepozná," pronesla jsem do ticha.

"Tak to ať tě ani nenapadne," ozvalo se z postele.

"Jamie!" vykřikla jsem šťastně.

"Dojdu pro ošetřovatelku," zvedla se Daphy a zmizela.

"Tak jak se cítíš?" zeptala se ho sestřenka.

"Jako by mě převálcovalo stádo hypogrifů. Co se vlastně stalo? Pamatuju si jen, že jsem Angelu odstrčil stranou a pak nic. Jenom tma."

"Sejmul tě potlouk a spadnul jsi, z takových sedmi metrů, z koštěte," převyprávěla mu to Molly.

"Návštěva skončila. Pacient potřebuje klid."

"Ještě chvilku," hodil na ní James psí oči.

"Máte pět minut," svolila. Nechápu, jak mu takový věci vždycky vyjdou. Mě by každej poslal do
háje.

"Holky, myslíte, že byste na ségru mohly počkat na chodbě?" naznačil jim James taktně, že se mnou chce mluvit o samotě.

"Jo jasně," souhlasily obě.

Jakmile se za nimi zavřely dveře zvenčí, podívali jsme se s bráchou na sebe. "Prosím tě, slib mi, že Angele nic neprovedeš."

"Ale…" snažila jsem se namítnout.

"Žádný ale, Joe. Prosím slib mi to."

"Promiň, ale to prostě nemůžu. Po tom, v jakým stavu kvůli ní jsi, to prostě nejde. Nemůžu ti to slíbit."

"Teď se na mě podívej," vyzval mě nekompromisně. Na to, že byl před chvilkou skoro mrtvej, je nějakej moc akční. "Udělal bych to znova."

"Cože?" nechápala jsem.

"Jo, slyšíš dobře. Udělal bych to znova. I přesto, že jí nemám rád, patří do týmu a to je pro mě prvořadý. Udělal bych to pro kohokoliv z týmu. Právě proto, že jsme jeden tým a když prostě nebudeme stát jeden za druhým, tak to nebude fungovat."

"A pro koho by to udělala ona?"

"O tom se tu teď nebavíme. Pochopila jsi to?"

"Jo," přiznala jsem. V něčem měl pravdu, ale pořád se mi to příčilo.

"Tak mi to slib," naléhal dál.

"Jo fajn, slibuju," jakmile jsem to dořekla, závěs se odhrnul a vešla ošetřovatelka: "Váš čas vypršel." Podala Jimmymu několik lahviček s lektvary. Ten je jeden po druhém vypil a pohodlněji se uvelebil na posteli. Skoro okamžitě se mu začaly klížit oči a za chvilku už spal.

"Dobrou noc, Jimmy," zašeptala jsem, dala mu pusu do vlasů a odešla.

On ještě otevřel oči a podíval se za mnou, ale to už jsem nevěděla, protože jsem za sebou zrovna zavírala dveře zvenku.

"Tak co?" zeptala se Molly.

"Právě usnul."

"To je fakt taková kráva, bych jí nejradši provedla něco hodně nepříjemnýho," nadávala Daphy na spolužačku, která tohle všechno měla na svědomí.

"To mi povídej," přidala jsem se, "nejradši bych jí pověsila za tanga z Astronomický věže."

"Auu," rozesmála se Molly při tý představě a to trošku odlehčilo atmosféru.

Jakmile jsme vstoupily do společensky, vrhnul se na nás Jerry: "Tak co? Jak to s ním vypadá?"

"Má středně těžká znamení, ale bude v pohodě," obeznámila jsem ho s bráchovým zdravotním stavem.

"Na sobotu s ním ale nepočítej," zarazila ho Molly, když odhadla, na co právě myslí.

"Do prdele!" Takhle jsem přišel o dva hráče! To, to rovnou můžeme zabalit."

"Jak to o dva?" nechápala jsem.

"To si vážně myslíš, že po tom, co udělala, zůstane v týmu?" žasl nad mojí blbostí.

"To myslíš vážně?!" ozvala se ta, o které jsme se zrovna bavili.

"Čekala jsi snad něco jinýho?"

"A koho tam za mě asi tak dáš, hm? Myslíš si, že za mě jen tak najdeš náhradu?"

"Já jí hledat nemusím, už ji totiž mám."

"Jo? A kdopak to je, jestli to můžu vědět?"

"Joanne?"

"Cože?" ozvalo se dvojhlasně. Nevěřila jsem vlastním uším.

"Jo, slyšíš dobře, Joanne tě nahradí."

"Tss, to jako tahle nicka, že by mě měla nahradit?"

"Ty jedna, …" vrhla jsem se po ní i přes to, co jsem Jamesovi slíbila. Měla štěstí. Kdyby mě Garry, stojící poblíž nezadržel, vážně bych jí ten její ksicht zmalovala.

"Vidíš jí, chudinku?" posmívala se dál.

"Odevzdej dres a vypadni!" postavil se před ní Jerry.

"Toho budeš litovat," hodila mu dres k nohám a zmizela na schodišti.

"Určitě ne víc, než když jsem tě do týmu přijal," křikl za ní.

"V pohodě?" zeptal se Garry a pustil mě.

"Jo, teď už jo."

"Kašli na ní. Nestojí ti za to."

"Já vím. Prostě mi jen nějak ujely nervy," pousmála jsem se a odešla ke kapitánovi týmu.

"Jeremy, já s tím prostě nesouhlasím."

"A můžu znát důvod?"

"To nestačil ten konkurz?"

"Ten právě stačil k tomu, abych tě teď přijal."

"Já to prostě odmítám."

"Tak hele," vzal si mě stranou, "já tě tam prostě potřebuju. Celej tým tě tam potřebuje, chápeš
to? Jestli v sobotu nenastoupíš, tak jsme v piči."

"Já ale nechci bejt druhá možnost, chápeš?"

"Do háje! Vykašli se na tu svojí zasranou hrdost," naštval se. "Ani nevíš, jak moc mě štvalo, když jsem na konkurzu nemohl přijmout tebe. Ona tam byla lepší, tak co jsem měl podle tebe dělat, hm? Konkurz byl o víkendu, teď je teď. Prostě tě chci vidět v pátek na tréninku a už nechci slyšet žádný tvoje pitomý výmluvy, jasný?" nečekal na mou reakci a prostě to bral jako hotovou věc. A já se stím musela smířit.

Jerry měl nohu na prvním schodu, když se otočil: "Daphne, na sobotní zápas jsi nominovaná jako chytač."

"Ale…" chtěla namítnout, ale on se na ní podíval takovým způsobem, že raději zmlkla.

"Nevím, jak vy, ale já jdu spát," posbírala jsem si věci, který jsem tam předtím nechala a bez dalšího rozloučení vypadla do ložnice. Dala jsem si rychlou sprchu a zalezla do postele. Kupodivu jsem to stihla dřív, než holky přišly. Čekala jsem, že přijdou brzo a budou to chtít rozebírat, to se ale naštěstí nestalo. Vážně jsem na to teď neměla náladu. Rozhodně jsem měla o čem přemýšlet, ale než o tom budu mluvit s ostatními, potřebuju si to sama ujasnit.


***


"Vstávej!" zatřásl se mnou někdo.

"Co je?" posadila jsem se na posteli.

"Krom toho, že jsme zaspaly a za deset minut nám začíná hodina, tak nic."

"A co máme?" zajímala jsem se a při tom jsem si oblíkala uniformu.

"Lektvary."

"To je snad za trest, proč musíme mít zrovna lektvary, když je to až na druhým konci hradu?" A to ani nemluvím o tom, že jsem se chtěla ještě před snídani stavit u Jamese. Tak z návštěvy u bráchy ani snídaně asi nebude nic.

Na hodinu jsme dorazily s desetiminutovým zpožděním.

"Dobrý den, pane profesore, my se moc omlouváme, ale zaspaly jsme," vzala si omluvu na starost Molly.

"Vzhledem k tomu, že je to letos poprvé vás nijak nepotrestám. Tak už si sedněte."

Sedla jsem si vedle nějaký holky, kterou jsem neznala, protože nikde jinde nebylo místo.

"Ahoj já jsem Lucy, Lucy Flemmersová z Havraspáru. Ty jsi Joanne Potterová, viď?"

"Jo."

"Toho s tvým bráchou je mi fakt líto."

"Hm."

"Jestli okamžitě nepřestanete žvanit, dostanete školní trest," ozval se Brienson a já mu byla vděčná. Aspoň se s Lucy nebudu muset bavit. Ne že bych proti ní něco měla, ale prostě jsem teď neměla náladu se s kýmkoliv bavit.

Další hodinu jsme měli formule. Na to, že to byla dvouhodinovka, přežila jsem je v pohodě. Pak už byl konečně oběd. Teda ne, že bych na něj šla. Místo toho jsem zamířila na ošetřovnu. Celou polední pauzu a i většinu volné hodiny, kterou jsem měla po ní. Celou dobu jsem si s Jamesem povídala. Pořád nadával, jak už by chtěl pryč a jak se tam děsně nudí. Byla to celkem sranda, protože celou dobu vymýšlel, jak by mohl oklamat ošetřovatelku a zdrhnout. Na poslední hodinu toho dne, Nitrobranu, jsem měla lepší náladu.

"Co se stalo? Jsi jak vyměněná," ptala se Daph.

"A kam jsi vůbec zmizela po formulích? Nemohli jsme tě najít," pokračoval v otázkách Johny.

"Celou dobu jsem byla u Jamese."

"Tys tam byla celou hodinu a půl?" žasnul Garry.

"No a? Co je na tom?"

"To nemáš hlad? Nebyla jsi na snídani a ani na obědě."

"Ani ne," zavrtěla jsem záporně hlavou.

"Už jste slyšeli tu novinku?" ptala se Molly.

"A jakou?" zajímalo Garryho.

"Když zvládneš Nitrobranu, nebudeš muset chodit na hodiny."

"To jako vůbec?"

"No jenom půjdeš vždycky jednou za měsíc na přezkoušení, ale jinak ne."

"To se možná budu i snažit," uvažoval Johny.


***


Nakonec ta hodina byla v pohodě. Celou dobu jsme probírali teorii, takže nic moc náročnýho.

"Joe, měly bysme jít, ať nepřijdeme pozdě na trénink," upozornila mě Molly.

"No jo," zabručela jsem neochotně. Pořád jsem si stála za svým. Nechtěla jsem tam. Po chvíli jsem se vyhrabala z postele, na který jsem až doteď ležela, a četla si, a převlíkla jsem se do famfrpálovýho hábitu, chrániče i koště jsem popadla do ruky. "Můžem?"

"Ještě vydrž, nemůžu najít chránič na pravý předloktí."

"Ježiš Daph, ty jsi fakt děsná brzda," zakroutila Molly pobaveně hlavou, mávla hůlkou, čímž si přivolala její chránič a hodila ho po ní. Teď už nic nebránilo tomu, abysme vyrazily na trénink.

Na hřišti už byl celý tým, takže když jsme dorazily i my, začal Jerry s tréninkem.

"Rád bych vás tu dneska všechny přivítal. Jak jste si mohli všimnout, nastalo pár změn v sestavě na sobotní zápas. Místo Jamese, který momentálně leží na ošetřovně, nastoupí Daphne a místo Angel jsem do týmu přijal Joanne. V týmu nastane ještě jedna podstatná změna, ale o tý se dozvíte až v pondělí. Teď před zápasem to nechci rozebírat. Jenom bych vás ještě rád upozornil na jednu maličkost. Pokud mě někdo v čemkoliv neuposlechne, má padáka. A je mi jedno, jakej k tomu bude mít důvod. Je to všem jasný?" Všichni přikývli a tak pokračoval: "To jsem rád, že si rozumíme. Teď už dost keců, pustíme se do práce."

Dal nám teda pořádně zabrat. Honil nás po hřišti asi dvě hodiny, takže jsem pak sotva chodila. A v ložnici jsem nebyla schopná ničeho jinýho, než se osprchovat a zalehnout do postele.


***


Další den byl v pohodě, celý odpoledne jsem zas strávila u Jamese a celej večer jsem zase strávila s partou, teda jestli se to dalo nazývat večerem, protože asi kolem devátý do společensky vlítnul Jerry a všechny členy zahnal spát.

Nahoře jsme ještě chvilku kecaly s holkama, ale nakonec jsme usnuly brzo.


***


Ráno u snídaně jsme se zase všichni sešli. Tak jak se cítíš Joe?" zeptal se mě Garry.

"Ale jo, jde to," zabručela jsem a dál se věnovala snídani.

"A co ty, Daph?"

"V pohodě. Akorát Molly je trošku nervní."

Koukla jsem se na sestřenku a opravdu. Jenom seděla, koukala do blba a skoro nevnímala okolí.

"Bejt tebou, tak něco sním," drkla jsem do ní.

"No to by asi nedopadlo dobře. Kdybych něco strčila do pusy, asi bych se poblila."

"To chce klid," usmála jsem se na ní a ukousla si další kus toastu.

"Nechci rušit, ale měli bysme jít," přerušil všechny Jerry. Dojedla jsem teda zbytek toastu a zvedla se.

Celý tým poté zamířil do šatny u hřiště. Tak jsme se převlíkli a celkově připravili a Jerry nám naposledy zopakoval taktiku a rozdal poslední pokyny. "Tak jdeme na to," zavelel. Popadli jsme košťata a vstoupili jsme na hřiště.

Kapitáni si podali ruce a rozhodčí, kterým byl nějakej profesor, kterýho jsem viděla poprvý, zahájil zápas.

Jako první se zmocnili camrálu havraspárští střelci a vyrazili k našim obručím. Než tam ale doletěli,
Chrisovi se podařilo vzít jim camrál a přihrál mi. Já hned míč předala Molly, která oklamala brankáře a vstřelila první gól. Havraspár si to nenechal líbit a hned vzápětí srovnal na 10:10.

Chris se rozletěl s míčem k bráně a těsně před ní mi dal zpětnou přihrávku, to dokonale zmátlo brankáře a já dala gól. Můj první gól v životě. Dlouho jsem se ale nemohla radovat, protože soupeř hned vyrazil do protiútoku.

Takhle to šlo pořád dál a dál. Nahoru a dolů, ale přesto jsme byli o něco lepší a vedli 70:50. Najednou jsem zpozorněla, protože komentátor zařval: "A konečně byla viděna i zlatonka. Oba chytači se za ní pustili, ale Nielsová z Nebelvíru má o dost větší náskok. Malcom z Havraspáru ji pomalu dohání, ale už to nestihne. Je rozhodnuto! Nielsová chytila zlatonku a Nebelvír si připisuje sto padesát bodů k dobru. Zápas končí 220:50 pro Nebelvír.

To je úžasný! My vyhráli! Sletěla jsem dolů ke zbytku týmu. "Daphne, ty jsi úžasná!" řvala jsem a hnala se k ní. Tak tohle jsme teda zvládli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama