19. kapitola - Oslava Neoslava

9. listopadu 2010 v 15:22 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
19. kapitola - Oslava Neoslava

Po tom, co se nám konečně podařilo vymanit se z davu fanoušků, jsme zamířili do šatny. Tam nám Jerry řekl, že to byl skvělej zápas, a že to víc rozebereme na pondělním tréninku. Pak jsme se osprchovali a zamířili do hradu. Odpoledne se měla ve společence konat oslava na naší počest.

Když jsme tam po obědě dorazili, oslava už byla v plným proudu. Všude spoustu jídla, chlastu a hlavně spousty lidí, připravený zpít se do němoty.

"A hele, už jsou tady," všimnul si nás nějakej, tak o dva roky mladší kluk a jeho kamarádi nám okamžitě do ruky šoupli skleničku s přípitkem. Jerry jako kapitán se ujal proslovu. Nejdřív poděkoval nám, pak i fanouškům a pak se začalo pít. Spoustu lidí pořád prudilo a s něčím otravovalo a ranec mladších kluků si se mnou chtělo furt připíjet. Bylo to na provaz, protože jsem si připadala jak idiot.

Konečně se mi podařilo zdrhnout z davu a sedla jsem si do křesla ke krbu, stranou od ostatních.
Jak zápas skončil, byla jsem šťastná jak blecha, ale teď se to někam vytratilo. Neměla jsem náladu to slavit. Rozhodla jsem se, že tu chvilku budu a pak se někam vypařím.
V křesle jsem seděla asi ještě tři čtvrtě hodiny, několikrát za mnou někdo přišel, říkal mi, jakej to byl skvělej zápas a tak podobně. Byl to fakt vopruz. Zrovna, když jsem se chystala vypařit, zastavil mě známý hlas: "Kam si jako myslíš, že jdeš?"

"Pryč?"

"Super, tak to půjdu s tebou. Do Pryč jsem se chtěl vždycky podívat. Myslela jsem si, že si Garry dělá srandu, tak jsem ho ignorovala a vyšla ze společenky. "Nemůžeš na mě počkat? Vždyť jsem ti říkal, že jdu s tebou."

"Hele Garry, nechci nějak prudit, ale vážně na tebe teď nemám náladu. Nechceš se vrátit zpátky?"

"A víš že ani ne? Prostě si mě nevšímej. Půjdu za tebou, ale chovej se tak, jako bych tu vůbec nebyl."

Nevěřícně jsem na něj koukala, protože jsem absolutně nechápala, o co mu jde. "Cože?" vypadlo ze mě jenom.

"No co je?" zeptal se pro změnu on.

"Nic. Jenom to nechápu. O co ti jde?"

"O nic," vymlouval se chabě, takže jsem mu nevěřila ani slovo.

"Okamžitě vyklop, o co ti jde, nebo použiju donucovací prostředky a věř, že se ti to nebude líbit."

On se tomu zasmál a já po něm vrhla vražednej pohled, takže radši rychle zmlknul.

"Fajn, vzdávám se. Prostě si nemyslím, že je dobrej nápad nechávat tě v tomhle stavu
samotnou."

"V jakým stavu? Neměj péči, já jsem úplně v pohodě."

"Vážně?" nadzvedl nevěřícně obočí. "Víš, že ti nevěřím ani slovo?

"A to jako proč?"

"Tak třeba ten nepovedenej konkurz, pak to s tvým bráchou. Dost lidí by se už dávno zhroutilo, a i když se snažíš tvářit, že je všechno ok, vidím na tobě, že tomu tak není."

Ksakru, on ve mně čte jak v otevřený knížce. Tohle musí okamžitě přestat. "To se ti asi jenom něco zdá," pokusila jsem se mu to vymluvit a doufala, že to zabere.

"Tak to zopakuj a dívej se mi při tom do očí.
Koukla jsem se mu teda do očí: "Jenom se ti to," uhnula jsem pohledem, "zdá."

"Nemůžu si pomoct, ale nějak ti pořád nevěřím." Pak ke mně přistoupil a já automaticky couvla.
Takhle to pokračovalo, dokud jsem nenarazila do zdi za sebou, on ke mně přistoupil a sklonil se k mému obličeji. Byli jsme od sebe sotva pár čísel. "Teď mi to zopakuj."

Koukal na mě, já na něj a ani jeden z nás nic neříkal. Snažila jsem se vymyslet, jak se dostat z týhle prekérní situace. "Víš, že máš moc hezký oči?" snažila jsem se to zakecat, ale přitom jsem to myslela vážně. Fakt měl moc pěkný oči. Takový zvláštně hnědý. Ještě nikdy jsem takový oči neviděla.

"Nesnaž se to zakecat," šklebil se na mě pobaveně. Asi nevěřil tomu, co jsem řekla.

"Ale já se to nesnažím zakecat. Já to myslím vážně."

"Jo jasně," pronesl pochybovačně, "to je teď jedno…"

"Není," namítla jsem.

"Jakto?"

"Protože je to dvojí."

"Joanne," zavrčel.

"Co?" uculila jsem se.

"Přestaň mě štvát."

"Ale já nemůžu za to, že se necháš tak snadno vytočit."

"Fajn, skončíme s touhle bezpředmětnou debatou…"

"Ale mě to baví."

"Grrr."

"Fuj! Jsem se tě lekla, normálně…" chtěla jsem pokračovat, ale dal mi ruku přes pusu. Já sice
mluvila dál, ale zněla to jenom jako huhlání, tak jsem toho radši nechala.

"Pořád mi něco dlužíš."

Odtáhla jsem si jeho ruku z pusy a odpověděla mu: "Vážně? Nějak si nemůžu vzpomenout."

Chytil mě za bradu tak, abych mu musel koukat do očí, a po nekolikáté zopakoval otázku: "Řekni mi, že se mi to jenom zdá."

Chvilku jsem se mu dívala do očí a pak to vzdala. "Jo fajn, tak máš pravdu, nezdá se ti to."

"V tom případě tě nenechám samotnou." Chtěla jsem něco namítnout, ale přerušil mě: "A nechci
už slyšet ani slovo."

"Ježiš ty jsi jak navedenej, fakt. To mi připomíná jednu situaci. Nenavedl tě k tomu náhodou někdo?

"Nevím, o čem to mluvíš," uhnul pohledem tentokrát on.

"A teď zas kecáš ty. Koukej to vybalit."

"Ééé fakt nevím, o čem to mluvíš. Asi se ti něco zdá."

"No jasně, asi jako předtím tobě. Umíš dost věcí, ale lhaní k nim nepatří. Nech mě hádat. Molly?"

"Jak to víš?"

"Není jediná, kdo má, u nás v rodině, k takovejmhle věcem sklony."

"Aha. A co teď budeme dělat?"

"Jsou dvě možnosti. Buď se vrátíme do společenky nebo si najdeme vlastní zábavu."

"Tak to tam můžeme omrknout, zdejchnout se můžeme vždycky."

" Klidně," pokrčila jsem rameny. Bylo mi to fuk. Konečně se ode mě odlepil a zapadli jsme zpátky za obraz. Ve společence bylo už o poznání míň lidí. Několik se jich válelo ožralejch v rohu, pár lidí ještě chlastalo, ale zbytek už to asi zabalil. Nikde jsem nezahlídla Molly, Daphne ani Johnyho.

"Tak co teda podniknem? Nevím, jak tobě, ale mě se ještě spát nechce."

"Vydrž chvilku, hned jsem zpátky," zmizel na schodišti do ložnice a já osaměla. Sedla jsem si ke krbu, protože mi začínala být zima a zahleděla se do plamenů. Posledních několik dní tu stálo fakt za hovno. Ze začátku to tu bylo fakt super, ale pak to šlo nějak všechno do háje.

"Joanne?" chytil mě Garry za rameno a já leknutím nadskočila. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet.

"Co je?"

"Nic. Jenom jsi vypadala, jak kdybys byla v tranzu. Jsi v pohodě?"

"Ale jo, nic mi není. Kdes vůbec byl?"

"Myslel jsem, že by nám mohla přijít vhod," zvednul flašku, kterou držel v ruce.

"No vidíš, konečně nějakej rozumnej nápad dneska. A kde vůbec všichni jsou?" zeptala jsem se, když jsem zjistila, že jsme ve společence poslední.

"Nevím, asi už to zabalili. Se nediv, když chlastali od tří. Jo a na holky pak nečekej. Zakempili to s Johnym, Chrisem a Gabi u nás v pokoji."

"Ježiš, ty se zas museli zlejt."

"Asi jo, když si spojili mojí a Johnovu postel k sobě a na těch dvou postelích jich tam chrápe všech pět."

"Tak to bych chtěla vidět."

"Neboj, uvidíš."

"Jakto?"

"Hned, jak jsem je tam tak viděl, jsem je vyfotil. Nemohl jsem odolat," zazubil se, "a jinak už jsi v cajku?"

"Ale jo furt. Nemáš tam nějakou originální otázku? Ne, fakt v pohodě. Nevím, jak to děláš, ale nějakým způsobem mě vždycky dokážeš přivést na jiné myšlenky."

"To víš, kouzlo osobnosti."

"Ty a kouzlo osobnosti? Tomu se dá jen těžko věřit. Tak už tu flašku otevři. Byla by škoda jí nevypít, když už jsi jí přinesl."

"Teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně bezdomovec," kecal dál místo toho, aby mi podal flašku.

"Jak to?"

"Tak když mi naši milí kamarádi okupujou postel, tak jaksi nemám kde spát."

"Tak to máš dost blbý."

"Tss, to je teda úroveň. Jsem čekal trochu soucitu a ty mi ještě řekneš, že to mám blbý. Navíc se asi dost dobře bavíš," dodal, když viděl, jak se mu směju.

"A tady se ti to nelíbí?" rozhodila jsem rukama.

"No, jak tak na to koukám, nic jinýho mi nezbyde."

"Chytrej kluk."

"Ty jsi tak neuvěřitelně drzá, že to ani není možný. Fakt jsem se ještě nesetkal s člověkem, jako jsi ty."

"A tím chceš říct jako co?"

"Jsi děsně drzá, nevypočitatelná, v jednu chvíli jsi nasraná a v další chytíš výtlem. Občas tě fakt nestíhám."

"To víš, jsem psychopat."

"Ty jsi asi všechno možný, ale psychopat rozhodně ne. Zkus Popce sebrat její růžový lak na nehty, a to teprve uvidíš psychopata." Oba jsme se tomu zasmáli.

"Jo, to už jsem zažila. Nemohla najít svojí řasenku a začala děsně vyšilovat. Nakonec to došlo tak daleko, že se Molly začala hrabat ve věcech."

"Tak to bych jí asi zabil."

"Taky že to málem nepřežila. A víš kde se ta řasenka našla?"

"V jejích věcech?"

"Přesně. Tak už sem konečně dej tu falšku."

"Na, ty jeden alkoholiku."

Párkrát jsem si lokla a zkoumavě se na flašku zadívala. "Co to je?"

"Nějaký spešl pití z Tunisu. Bratránek mi ho o prázdninách dovezl a zatím se nenaskytla vhodná příležitost to otevřít. Až teď."

"Je to celkem dobrý," napila jsem se znova, "takový karamelový," opět jsem se napila."

"Nechci ti to kazit, ale celkem rád bych to taky ochutnal."

"Jaj, sorry," podala jsem mu flašku.

"Fakt to není špatný." Znovu se napil. "Není to vůbec špatný."

"No počkej, brzdi! Já chci ještě."

A takhle to pokračovalo, dokud flaška nebyla prázdná a my nebyli tak trochu zlitý. Bylo to fakt doost dobrý, ale taky tak trochu silnější.

"Mňam. Nemáš ještě jednu?" rozesmála jsem se.

"Bohužel ne. Ale ty si moc nestěžuj. Jsi toho vyžahla tak dvě třetiny."

"Ty máš co říkat. Když toho bylo asi tolik," roztáhla jsem palec a ukazováček na vzdálenost asi tří cenťáků, "tak jsi to exnul."

"No nevím, kdo mi tu flašku ani nechtěl dát."

"No a co, můžu snad za to, že to bylo tak dobrý?" vyplázla jsem na něj jazyk.

"No jo, ale ty nevíš, že já vím, že ty víš, že já nevím… éee sakryš. Nějak jsem se do toho zamotal," podrbal se na hlavě a já chytila výtlem.

"Nevím, jak ty, ale já si jdu lehnout," prohlásila jsem po tom, co se mi podařilo dostat záchvat smíchu pod kontrolu. Zvedla jsem se ze země, na který jsem až doteď seděla, a šla jsem si lehnout na sedačku před krbem. Teda to jsem aspoň měla v plánu. Akorát jsem zakopla o vlastní nohu a hodila pěknou držku. Ten hajzl se mi začal smát. Jak jsem byla ožralá, začala jsem se smát s ním.

Když se mi konečně podařilo uklidnit a dohrabat se na pohovku, Garry najednou nasadil přemýšlivej výraz. "No počkej, tohle je moje postel. Kde budu jako spát já?"

"To nějak moc hrotíš. Pojď si lehnout ke mně."

"Vždyť se tam ani nevejdu."

"Když nechceš, tak nechtěj. Můžeš spát na zemi. Mě je to fuk."

"No fajn, tak se šoupni."

Kousek jsem se posunula, abych mu udělala místo a on se svalil vedle mě. "Jau! Ty slone!" rozesmála jsem se.

"Co je?" nechápal.

"Sedíš mi na noze!" to mi připadalo, kdo ví proč, děsně vtipný a rozchechtala jsem se ještě víc a ten pošuk se ke mně přidal.

"A teď mě bolí i břicho," pronesla jsem do ticha po deseti minutách.

"Ani mi nemluv, kvůli tobě nemůžu ani mluvit, jak mě bolí břicho."

Znovu mezi námi zavládlo ticho. Momentálně jsme spolu leželi na tý sedačce. Já na zádech a Garry na boku, protože jinak by se tam fakt nevešel. Už tak jsme na sobě byli nalepený, ale nevadilo mi to. Koukala jsem se někam do stropu a Garry koukal na mě. Začalo mě to dost znervózňovat. "Co je?" zeptala jsem se ho, když už se ten jeho pohled fakt nedal vydržet.

"Nic," odpověděl, ale koukal na mě dál.

"Tak proč se na mě tak koukáš?" ošila jsem se.

Přiblížil svůj obličej těsně k mému. Málem jsme se dotýkali nosy a jen se na sebe dívali.
Najednou jsem byla střízlivá. Absolutně jsem nechápala to, co se tu teď dělo. Byla jsem jak zhypnotizovaná a nebyla schopná od něj odtrhnout svůj pohled. Nejspíš zkouší, co vydržím, blesklo mi hlavou.

Zrušil i tu nepatrnou mezeru, která mezi námi byla. Otřel se svými rty o ty moje, sjel ke krku a… a zahryznul se mi do něj.

"Ááa!" v tu chvíli bych ho nejraději zabila! Ty jeho doteky mě vzrušovaly víc, než bych si přála. Bylo to totiž už dost dlouho, co jsem naposledy s někým byla. "Já bych tě fakt zabila!"

"Copak?" nepokrytě se mi smál.

"Nic!" uraženě jsem odvrátila hlavu na druhou stranu. Pořád jsem byla nějak mimo a musela jsem to rozdýchat.

Po chvíli uznal, že to asi trochu přepísknul a snažil si mě udobřit: "No tak Joey."

"Nech mě bejt."

"No tak…"

"Děsná sranda, co?"

"A víš, že celkem jo? Cos čekala, že udělám?"

"Nevím a nech mě bejt, se s tebou nebavím."

"To tě to tak dostalo?"

"No a co? Něco proti?"

"Ne, jenom jsem to nečekal?"

"A cos čekal? Víš, jak dlouho jsem s nikým nic neměla?"

"Takže jsi nadržená?" pozvedl se zájmem obočí.

To se mi snad jenom zdá, tohle. "Jestli nezmlkneš, dám ti pěstí."

"A nechceš mi dát něco jinýho?"

"Cože?"

"Ptám se," posunul se ke mně, "jestli mi nechceš," sklonil hlavu, "dát něco jinýho." Zase jsme měli obličeje jen kousek od sebe.

"Nedělej to," zašeptala jsem.

"A co?" přiblížil se ještě o kousek.

"Přestaň," prosila jsem ho zoufale, protože touha byla neúnosná.

Neřekl nic a pousmál se. To už jsem to nevydržela a vrhla se na něj. Asi pět minut jsme se tam vášnivě líbali.

"Sakra!" podařilo se mi od něj odlepit. "Můžeš mi říct, co to tu děláme?"

"To nevím, ale rozhodně bych s tím nepřestával. Nevím, jak tobě, ale mě se to líbí."

"Jo jasně, vtipnej za každý situace, co?

"No to jsem. Toho sis ještě nikdy nevšimla?"

"Ani ne."

"Ale ještě řekni, že se ti to, co jsme před chvilkou dělali, nelíbilo?"

"Kdyby se mi to nelíbilo, tak bys to poznal. Můžeš se zeptat Smithe, jaký to je, když se mi to nelíbí."

"Ale kdybys chtěla, tak ti od toho absťáku pomůžu," navrhnul.

Ten se fakt nezdá. To bych od něj nikdy nečekala. "Je mi to jasný. Kamarád taky rád, kamarádka musí dát."

"Ale já to myslím vážně."

"Já taky."

"Takže co?"

"Uvidíme," odpověděla jsem neurčitě. "Ale teď už bych šla spát." A na důkaz svých slov, jsem si lehla na bok (nechápu, jak někdo může spát na zádech), zavřela oči, a v tu ránu byla tuhá.


***


Probudila jsem se, ale pořád jsem nechala zavřené oči. Po chvíli jsem měla pocit, jako by mě někdo pozoroval. Otevřela jsem teda oči a k smrti se vyděsila. Asi z půlmetrový vzdálenosti na mě koukal Johny. "Ááaa!" začala jsem řvát. Lekla jsem se tak, až jsem shodila spáče, ležícího vedle mě, z gauče.

"Co je?" ptal se dezorientovaně Garry, kterýho probudil pád ze sedačky.

"Jsi normální?" zeptala jsem se Johnyho.

"Já jo. Ale co vy dva?"

"Co jako?" nechápala jsem.

"Jste tu leželi jak dva milenci."

"No jasný. Kolik je?"

"Půl sedmý."

"Cože?" ptal se znova Garry.

"No půl sedmý."

"To je za trest. Proč nás budíš tak brzo?"

"Jsem zkoumal, jestli jste neumřeli, ale jak vidím, tak asi ne."

Tak to jsem zas něco nestíhala.

"Jdete se najíst?" zeptala jsem se jich. Oba souhlasili, tak jsme šli. Když už jsem tak brzo vzhůru,
tak aspoň po snídani skočím za bráchou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gaia Gaia | Web | 18. listopadu 2010 v 16:37 | Reagovat

Tak u toho jsem chytala slušný výtlemy zvlášt u toho opileckýho stádia :D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama