20. kapitola - Probdělé dny a noci

27. prosince 2010 v 15:21 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Tak jsem jednou (možná poprvý) dodržela slib a jsem tu s tou slíbenou kapitolou. Navíc, jak jsem právě zjistila, je to jubilejní kapitola. Je totiž 20. A to jsme zatím celkem na začátku. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, ale už teď vám můžu říct, že jich plánuju ještě hodně :-D Doufám, že se vám bude líbit, a objeví se tu aspoň jeden komentář. Já vim, jsem dost optimistická :-D

Teď už dost keců a hezký čtení.


Liz



20. kapitola - Probdělé dny a noci


Na snídani jsme byli jediný. No ani se nedivím. Kterej magor by taky v neděli vstával v půl sedmý ráno, že jo? Odpověď je jasná: Johny.

"Co jste teda prováděli?" zeptal se nás ten magor.

"Jako kdy?" dělala jsem blbou.

"Včera. Kdy jindy asi?"

"Chlastali."

"Hele kámo a nezvrhlo se to náhodou?" ptal se Garryho.

"Náhodou ne. Spíš by mě zajímalo, co jste tam dělali vy. To vypadalo na slušnej grupáč," vrátil mu to.

"To bych ti nemohl udělat. Vždyť víš, že jsi moje jediná a opravdová láska," začal Johny blbnout.

Garry přistoupil na jeho hru. "Ach miláčku," zvolal a sklonil se k němu, jako by ho chtěl políbit.

"To teda dobře střídáš," prohodila jsem směrem ke Garrymu, "včera já, dneska..." zarazila jsem se.
A do prdele. Já jsem taková kráva! Jak se můžu takhle debilně prokecnout?

"Cože?" ožil Johny hned. "Vždyť jsi říkal, že nic nebylo," otočil se na kamaráda.

Garry na mě přes stůl vrhnul zkoumavej pohled. Asi čekal, jak tuhle situaci vyřešim.

"Jeden polibek, nic jinýho," uvedla jsem to na pravou míru.

"To je dobrý," bavil se John, "Z nic se stane polibek, tak aby z toho polibku náhodou nebylo
dítě,"rozesmál se, což se v prázdný Velký síni dost rozléhalo.

"Ha ha ha. To není legrace. A hlavně za to nemůžu," bránila jsem se.

"Jak je možný, že ti vůbec, ale vůbec nevěřím," bavil se na můj účet dál. Zajímavý, že Garryho nechal na pokoji a ryl jenom do mě. Tomu se říká děsná nespravedlnost.

"Tak se zeptej Garryho, když mi nevěříš."

"Tak co kámo, jak to bylo?"

"No ono by se nic stát nemuselo, kdyby Joey nebyla tak..."

"Ještě slovo a nedožiješ se příštích pěti minut," zůžila jsem výhružně oči. To je takovej hajzl! A
ještě si říká kamarád. Asi zastává názor, že kamarád taky rád, kamarádka musí dát. Ale to mu nedaruju, tohle si chlapec ještě vypije. O to se osobně postarám.

"No to jsou mi novinky," bavil se Johny.

"Můžu tě o něco poprosit?" ignorovala jsem jeho poznámky.

"Pro tebe cokoliv," šaškoval. Asi měl ze mě vážně děsnou prdel. Ale on tě ten smích přejde!

"Nech si to pro sebe."

"Jako hrob."

"To bych ti radila. Jinak ti ten tvůj hrob osobně vykopu."
Pak už naštěstí snídaně probíhala v klidu. I Johny se uklidnil a svý blbý narážky si nechal pro sebe, naštěstí. Po snídani jsem se vypravila za Jamesem. Kluci se mnou nešli. Garry si šel prej ještě na chvíli lehnout (nechápu ho, já už bych neusnula) a Johny měl spicha s nějakou slečnou z Mrzimoru.
Chápete, jak může mít někdo rande v osm ráno? Já teda ne. Ta holka musí bejt stejnej magor, jak on, jinak to nevidím.

Potichu jsem vklouzla na ošetřovnu a usadila se na židli vedle bráchovi postele. Asi deset minut jsem pozorovala, jak spí, ale pak se probudil. "Jéé, čau ségra. Kde se tady bereš?"

"Přišla jsem tě navštívit. To je snad trestný?"

"To ne, ale asi je ještě dost brzo. Většinou vyspáváš minimálně do desíti."

"To by mě Johny nesměl vzbudit."

"Co dělal Johny u vás v ložnici?"

"Já nespala v ložnici, ale ve společence," vysvětlila jsem mu.

"To je fuk. Co ten zápas? Včera jsi tu byla jen na otočku a slíbila jsi mi, že mi o něm budeš
vyprávět."

"Tak fajn," pustila jsem se do vyprávění. Vyprávěla jsem mu úplně všechno, každej detail, na kterej jsem si vzpomněla. A že jich nebylo málo.

Zrovna, když jsem popisovala konec zápasu, přišla ošetřovatelka: "Není na návštěvy trochu brzo?" šlehla po mně pohledem, ale já se nenechala vyvést z míry a přešla jsem to pokrčením ramen.
Na noční stolek Jamesovi položila tác se snídaní, kde byly i dvě lahvičky s lektvary, a zase odešla.

Celou dobu, co Jimmy snídal se mě ptal na další věci ohledně zápasu. Bylo na něm vidět, jak moc je mu líto, že se ho nemohl zúčastnit.

"A kdy tě vlastně pustí?" zeptala jsem se na to, co mě nejvíc zajímalo.

"Říkala, že snad nejpozději za tejden, ale že se ještě uvidí. Ode dneška mi bude dávat nějaký
spešl posilovací lektvary, takže by mě mohla pustit i dřív."

"To by bylo super."

"Jestli ne, tak asi dřív umřu nudou.

"Tak se můžeš začít učit na OVCE," navrhla jsem mu s úplně vážnou tváří.

"Ségra?" kouknul na mě podezřívavě, "nedostala jsi náhodou při tom zápase potloukem do hlavy?"

Rozesmála jsem. "Tys na to fakt skočil?"

"Ne-e. Na to tě znám dost dlouho."

"Ale tvářil ses dost zajímavě," zasmála jsem se znova.

"Blee, až odsuď vypadnu, do smrti nebudu chtít lektvary ani vidět," zašklebil se a obsah jedné ze dvou lahviček do sebe kopnul.

"To se ti asi nepovede, když chceš jít na bystrozora." Čekala jsem od Jamese nějakou vtipnou poznámku, ale nedostalo se mi odpovědi. Podívala jsem se na něj. V obličeji byl najednou hrozně
bledý a tvářil se dost divně.

"Jamesi, co je?"

"Je mi nějak divně," podíval se na mě, ale ve skutečnosti se díval někam za mě. Ten jeho pohled mě hrozně vyděsil. Než jsem stihla cokoliv dalšího udělat, skácel se v bezvědomí na postel.

"Jamesi!" vykřikla jsem. Bylo to strašný. Brácha byl v obličeji hrozně bledý, a vypadal, jak kdyby...
DOST! zakázala jsem si myslet na takový věci, otočila jsem se a běžela pro ošetřovatelku.

"Honem! Pojďte se mnou?"

Asi slyšela naléhavost v mém hlasu, protože se na nic neptala a šla hned se mnou. Hned jak Jamese uviděla, přiskočila k jeho posteli a začala nad ním mávat hůlkou. Já jenom stála opodál a nastálou situaci konsternovaně sledovala. Pak mu do pusy nalila ještě několik lektvarů. Pak odstoupila od jeho postele a unaveně se opřela o zeď?

"Co je s ním?" zeptala jsem se roztřeseně. Ošetřovatelčin výraz mi na klidu moc nepřidával.

"Alergická reakce."

"Ježiši, a na co?"

"Na odvar z úponice jedovaté, který byl součástí tohotro posilovacího lektvaru."

"A jak je na tom?" využila jsem okamžiku, kdy se odmlčela.

"Momentálně je stabilizovaný, ale..."

"Ale?"

"Zatím nevím, jaké škody lektvar napáchal. To se pozná až se pan Potter probere a udělám testy.
Momentálně pro něj nemohu víc udělat a vy byste měla jít. Dnes už se stejně neprobere.

Přikývla jsem a odešla. Prostě jsem šla a nevnímala okolí. Probrala mě až čísi ruka, kterou mi někdo mával před obličejem. Zjistila jsem, že sedím v rohu společenky. Vedle mě seděl Johny a tvářil se dost starostlivě.

"Co se stalo?" zeptal se asi už po několikáté.

"Brácha," dostala jsem ze sebe jediné slovo.

"Já myslela, že už je v pohodě?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Zhoršil se?"

Přikývla jsem.

"A co se teda stalo?" došla kámošovi trpělivost.

"Alergická reakce na nějakou sračku v posilovacím lektvaru."

"A bude v pohodě?"

Pokrčila jsem rameny a tím byla naše konverzace pro tuhle chvíli u konce. Zase jsem upadla do tý svý apatie, kdy jsem nevnímala nic, co se kolem mě dělo a jenom tupě koukala před sebe.

Později se tam ještě objevil zbytek party. Johny už byl naštěstí obeznámený se situací, tak jim to vysvětlil za mě. Chvilku tam se mnou seděli a snažili se mě vtáhnout do rozhovoru, ale já na to momentálně fakt neměla náladu. Pořád jsem prostě nemohla pochopit, proč musí mít Jimmy takovou smůlu. Jakoby nestačilo, že ho smetl potlouk z koštěte. Teď ještě navíc tohle. Jestli bude mít nějaký následky, tak si to s tou krávou osobně vyřídím. A je mi upřímně jedno, co jsem bráchovi slíbila. Tohle bych prostě nemohla nechat jen tak. Pohodlněji jsem se uvelebila v křesle a zakoukala se do plamenů. Nevím, kdy jsem z tupýho civění přešla do neklidnýho spánku.


***


Několik dalších dní bych mohla shrnout do pár vět. Všechny dny totiž vypadaly stejně, a stejně si z nich nic moc extra nepamatuju.

Strávila jsem je celý na ošetřovně, akorát večer mě vždycky ošetřovatelka vykopla, takže jsem těch pár hodin strávila na křesle ve společence.

Hned druhý den jsem se pohádala s Georgisovou (ředitelkou Nebelvíru), protože jsem prostě odmítla jít na vyučování. Když, asi po hodinový hádce, usoudila, že se mnou nic nezmůže, řekla, že si to se mnou ještě vyřídí. Souhlasila jsem. Bylo mi to jedno.

Kámoši za mnou a za Jamesem vždycky odpoledne. Občas jsem s nima prohodila pár vět, jinak jsem mlčela. Neměla jsem chuť to s nikým řešit.

James se probral za čtyři dny. Ani neumíte představit tu radost a úlevu. Definitivně se mi ale ulevilo až dva dny na to, kdy nám ošetřovatelka přišla říct, že testy dopadly dobře. Kdybych na to měla sílu, skákala bych dva metry do vzduchu.


***


Jamese už ošetřovatelka pustila, a tak jsme šli společně do společenky.

"Ségra, už jsem ti několikrát říkal, že vypadáš hrozně. Běž se vyspat."

"Dík to potěší," broukla jsem.

"Ne, vážně. Měla by sis jít lehnout. Kluci mi říkali, žes toho za poslední dny moc nenaspala."

"Ježiš, ty taky hned všechno vykecaj," zavrtěla jsem nad tím hlavou.

"Kdyby mi to neřekli, tak to vůbec nevím," namítnul brácha.

"Nemusíš vědět všechno."

"Jsem tvůj starší brácha."

"Jo a momentálně se chováš hůř jak mamka."

"To ale nemění nic na tom, že by sis měla jít lehnout."

"I kdybych si lehla, tak bych stejně neusnula."

"Joanne."

"Jo fajn, vzdávám se." Tohle fakt nemělo cenu. Asi by se mi ho nepodařilo přesvědčit, že přesto,
kolik jsem toho naspala (spíš nenaspala), se mi stejně nepovede usnout.

Společenkou jsem jenom prolítla a rovnou vylezla nahoru do ložnice, kde jsem hned zapadla do koupelny. Řekla jsem si, že mi sprcha celkem bodne, a vážně se mi teď nechťěly poslouchat keci těch dvou pipin o tom, co si zítra vezmou na sebe.

Zalehla jsem do postele, koukala do stropu a poslouchala keci Popcy a Annie. Ne že by mě to zajímalo, ale ty jejich pištivý hlásky se prostě nedaly přeslechnout a chtě nechtě jsem slyšela každý jejich slovo. Ten rozhovor byl fakt záživnej:

"Poppy, já si ale nemyslím, že by se k tomu tričku malinové barvy hodily ty žvýkačkově růžové kalhoty. Mně se k tomu víc líbí ty bílé kalhoty."

"Ale mně ne. Mně ty kalhoty připadají dokonalé. Dej na mě, bude to vypadat úžasně."

"No tak dobře, ty máš vždycky pravdu a vždycky jsi módě rozumněla lépe, než já."

"Tak to jsme dořešily kalhoty a tričko. Teď bysme ještě měly vyřešit svetřík, botičky, lak, líčení a doplňky.

Pane bože! Tohle snad ani neni možný! Ležim tady už nějakou dobu, v koupelně jsem taky nebyla zrovna chvilku a oni za tu dobu stihly probrat kalhoty a tričko. Tak na tohle vážně nemám, usoudila jsem, zvedla se a zamířila pryč z ložnice.

Podle toho, že už ve společence nebylo moc lidí, jsem usoudila, že už bude dost hodin. V křeslech nejblíž krbu seděli Garry, Johny, Molly, Daph a James. Zůstala jsem stát na schodišti a jen tak jsem je pozorovala. Garry seděl rozvalenej v křesle s rukama za hlavou. Do rozhovoru se moc nezapojoval, koukal do ohně a poslouchal ostatní. Johny s Molly seděli na jedný sedačce. Na tváři měly uvolněné výrazy a vesele se bavili s Daphne a Jamesem. Na ty dva byl vůbec nejlepší pohled.

Byli na sobě nalepený, i když kolem sebe měli ještě spoustu místa a ty jejich občasný a 'nenápadný' dotyky neměly chybu. Dost to mezi nima jiskřilo.

Podle toho, co jsem slyšela, neměla Daph nikdy moc štěstí na kluky a u Jamese to bylo něco podobnýho. Kromě toho chození s těma holkama, co s ním byly stejně jenom kvůli tomu, jak byl dobrej ve famfrpálu, neměl nikdy pořádnej vztah.

A teď to mezi ním a Daph vypadalo dost slibně. Měla jsem z nich radost.

S mírným úsměvem na tváři jsem sešla zbytek schodů. "Čau ve spolek," upoutala jsem na sebe pozornost.

"Joey? Jakto, že nespíš?"

"Ježiš, ty jsi fakt horší jak máma," podívala jsem se na bratra skepticky. "Si připadám, jak kdyby mi bylo pět."

"Fakt? Mě tak občas taky připadáš."

"Jamesi!" zavrčela jsem výhružně.

"Co?" zatvářil se svatouškovsky.

"Jsi drzej."

"Ne ale teď fakt. Jakto, že nespíš?" zepta se znovu.

"Po těch probdělejch nocích bych spíš čekal, že do pěti vteřin usneš," přidal se i Johny. Taky do všeho musí strkat nos.

"Co já vim, asi jsem moc přetažená na to, abych usnula. A navíc poslouchat ty dvě, jak tam hodinu nebo dvě řeší, jaký kalhoty se hodí k ňákýmu triku, jsem prostě musela odejít. Zvlášť po
tom, co prohlásily, že musí dořešit svetr, boty, líčení a doplňky."

"Holky chytly záchvat smíchu a kluci na mě nevěřícne valili oči."

"To jako fakt?" žasl Jimmy.

"Bohužel," udělala jsem ksicht, kterej je pobavil natolik, že se mi všichni začali tlemit, hajzlové.

"Tsss," urazila jsem se naoko a svalila se na sedačku vedle bráchy a Daphy. Stejně tam bylo místo minimálně pro tři lidi. Jak se na sebe lepili, tak zabírali asi tolik místa jako já.

"Hele, a nepomohl by ti lektvar na spaní?" ozval se Chris, kterej zrovna přišel.

"Ty nějakej máš?" zvedla jsem pochybovačně obočí.

"No jasně že jo."

"Tak sem s ním," natáhla jsem ruku a on mi do ní vložil lahvičku s laktvarem.

"Tak já to teda balim, a konečně se jdu vyspat," zvedla jsem se.

"Počkej, já už taky půjdu, zvedla se sestřenka. Koukly jsme na Daphne, jestli půjde s náma, ale tanám s odpovědí, že tu ještě chvíli zůstane, dala košem.

V ložnici jsem si zalezla do postele, vypila celou lahvičku a do deseti vteřin byla tuhá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 deadlik deadlik | Web | 29. prosince 2010 v 22:12 | Reagovat

AAAAA no konečně člověče já čekám čekám a zase čekám a pořád nic :D po sto letech další kapitola :) a velice povedená kapitola ;-) docela mě zajímá jak to bude dál.Mohlo by se to nějak zamíchat :) no nic takže čekám na další kapitolu,tak ne,že bude opět za sto let ju :D :)

2 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 30. prosince 2010 v 10:57 | Reagovat

neboj se, za sto let fakt nebude. už jí mám totiž skoro napsanou :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama