21. kapitola - To už vážně přehnal!

30. prosince 2010 v 12:00 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Neuběhla ani moc dlouhá doba a jsem tu s novou kapitolou. To čumíte, co? A sen se stal skutečností a u předchozí kapitoly se objevil jeden komentář :-D. Za který jsem fakt vděčná. Takže bych chtěla tuhle kapitolu věnovat deadlikovi.

To je asi zatím vše a užijte si čtení.

Lizzie :-)


21. kapitola - To už vážně přehnal!


Když jsem se probudila, ložnice byla prázdná. Hodila jsem na sebe nějaký oblečení, abych po společence nelítala v pyžamu a vyšla z ložnice. Ve společence taky nikdo nebyl. Teda pár lidí tam bylo, ale nebyl tam nikdo, koho bych si teď přála vidět. Při pohledu na hodinky, jsem pochopila, proč tam nikdo neni. Bylo půl sedmý. Tedy čas večeře. Vydala jsem se do Velký síně a celou dobu přemýšlela o tom, jak je možný, že jsem prospala celou noc a další den k tomu.

"Zdarec," pozdravila jsem přítomné a nacpala se mezi bráchu a sestřenku.

"Ale, šípková Růženka se probudila," neodpustil si rýpnutí Chris.

Vyplázla jsem na něj jazyk a na talíř si nandala první, co mi přišlo pod ruku.

"Co je vůbec novýho?" zajímalo mě během jídla.

"Georgisová byla pěkně naštvaná, když jsi zas nedorazila na hodinu."

"Fakt?" zeptala jsem se Molly pobaveně.

"Jo fakt," přidala se i Daph. "Celou hodinu pak byla nepříjemná a nakonec všem napařila pojednání navíc. Bylo to fakt super."

Tak to je sranda toto. Bych neřekla, že někoho dokážu nasrat učitele, i když na tý hodině nejsem.
To se asi jen tak někomu nepovede.

"Ale moc se netlem, tebe to jistě taky čeká," zkazil mi dobrou náladu pro změnu Garry.

"Hm, to fakt potěší."

"Jo a Jerry ti vzkazuje, že tě ve čtvrtek čeká na tréninku. Prej už ses flákala dost dlouho."

"Tss, prej flákala."

"Já jdu ve čtvrtek taky poprvý, od tý doby, co jsem byl na ošetřovně, tak si z toho nic nedělej," utěšoval mě Jimmy.

"Počítám, že vám dá dobrej záhul," posmívala se nám Moll, svině jedna. "Jo a to mi připomíná, že vám mám vyřídit, že až budete aspoň trochu použitelný, tak se za ním máte stavit."

"A nevíš, co nám může chtít?"

"Vim, ale nemám vám nic říkat, prej vám to chce říct sám."

Náš rozhovor přerušila ředitelka Nebelvírské koleje: "Slečno Potterová, stavte se po večeři v mém kabinetu, potřebuji s vámi mluvit."

"Samozřejmě paní profesorko," odsouhlasila jsem jí to a ona zas odplula pryč.

"Ach jo," položila jsem si hlavu na stůl.

"To přežiješ," poplácal mě Johny po rameni, až jsem se třískla hlavou o stůl.

"Tím si nejsem tak jistá," zahučela jsem a naházela do sebe zbytek večeře. Řekla jsem si, že čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.


***


Zaklepala jsem na dveře kabinetu a počkala, až mě profesorka vyzve, abych vstoupila.

"Dobrý den, paní profesorko, chtěla jste se mnou mluvit?"

"Jistě, slečno Potterová, posaďte se," vyzvala mě a já si sedla na židli před jejím stolem.

"Jde o vaše zameškané hodiny, slečno, sice chápu vaší starost o bratra, ale příště byste měla lépe krotit své emoce. Protentokrát vás nijak nepotrestám a to pod podmínkou, že si doplníte zameškané učivo a doděláte domácí úkoly na všechny předměty. Rozuměly jsme si?"

"Ano paní profesorko," odsouhlasila jsem jí nadšeně. Čekala jsem, jakej od ní dostanu pojeb, a ona je ve skutečnosti úplně v pohodě. "Na shledanou," rozloučila jsem se s ní a zavřela za sebou dveře zvenku.

Tak to bysme měli, teď už jenom někde odchytnout Jerremyho. S tím jsem zamířila do společenky, kde jsem našla jenom Daph s bráchou a Chrisem.

"Kde jsou kluci a Molly?" zajímala jsem se.

"Kluci někam zmizely a Molly má rande s Andym."

"Počkej, oni spolu chodí?" zeptala jsem se Daphne.

"Jo ty to vlastně nevíš," uvědomila si, "dali se dohromady před pár dny."

"Tak to je super, a co vy dva?" zeptala jsem se jí a Jamese.

"Co jako?" tvářili se oba, že o ničem neví.

"Jaký co jako? Si nemyslete, že jsem si nevšimla, jak se k sobě máte."

"To se ti asi jenom něco zdálo," snažil se to zakecat bratřík, ale když jsem se na něj koukla jak na debila, radši zmlknul.

"Jdeš se mnou za Jerrym?" zeptala jsem se ho radši.

"No jasně," zvednul se a společně jsme zamířili za kapitánem nebelvírského týmu, který seděl na opačném konci společenky.

"Čau, Molly říkala, že jsi s náma chtěl mluvit."

"Super, že jste přišli, už jsem vás chtěl jít hledat. Tady vám to říkat nebudu, pojďte někam, kde bude větší klid." Zvedl se, zamířil pryč ze společenky a my se vydali za ním. Zastavil až v nějaké nepoužívané učebně nedaleko společenské místnosti.

"Tak cos nám chtěl?" nevydržela jsem to a přerušila ticho.

"Jde o to, jak teď budou probíhat tréninky a hlavně i zápasy. Po tom incidentu s Angelou, jsem se rozhodl, že do týmu přijmu dalších 6 hráčů?"

"Cože? A k čemu?" neudržela jsem se.

"Prostě na každém postu budou v týmu dva hráči, krom toho mého. To doufám chápete."

Přikývli jsme na znamení souhlasu, ale pořád čekali, až nám to vysvětlí, protože ani jeden z nás nechápal, k čemu tam bude tolik hráčů.

"Když tam bude víc hráčů, zkvalitní se tréninky a vždycky poslední trénink před zápasem určím, který hráč z té dvojice bude hrát v zápase. Doteď to většinou dopadlo tak, že ten kdo byl v týmu makal tak na osmdesát procent, protože měl prostě jistotu, že si v zápase zahraje. Taky jde o to, že když se někdo zraní, nebudeme muset narychlo shánět náhradu, jako to bylo naposled.

Souhlasíte s tím?" zeptal se a vyčkávavě se na nás zadíval.

"Nemám nic proti," odpověděl James a já se k němu přidala.

"A kdy se uskuteční konkurz? Nebo už byl?"

"Nebyl a nebude," odpověděl na mojí otázku.

"A jak teda vybereš ty hráče?"

"Kromě jednoho už jsou všechny posty obsazené. Ty lidi jsem si pamatoval z konkurzu, některé jsem si prostě vyhlídnul."

"A kdo tam teda všechno je?" zajímalo Jamese.

"Druhý chytač bude Daphne, brankář bude Eric Dover ze třeťáku, jako střelce jsem vzal Kate
Ridingovou a Johna Wellse z páťáku a Gabi od nás."

"A co poslední odrážeč?" zeptal se James na to, co zajímalo i mě.

"No to místo jsem prozatím nechal volné a potřebuju, abys mi s tím pomohla, Joey."

"Já?" žasla jsem.

"A kdo jinej by mohl přesvědčit Garryho?"

"Ty chceš, aby Garry zase hrál?"

"No, rád bych to zkusil a byl bych ti vděčný, kdybys mi s tím s holkama pomohla."

"No jako můžu to zkusit, ale nic nezaručuju. A podle mě se Garry ukecat nenechá."

"I tak bych byl rád, kdybys to zkusila. Hlavně to místo nemůžu držet do nekonečna. Už se na něj tlačí Kateino dvojče Debbi."

"Zkusím to, ale fakt ti nic nemůžu slíbit."

"Tak díky. To je všechno, co jsem vám chtěl říct a už vás nebudu zdržovat." S tím jsme se vrátili zpátky do společenky, kde už byli i Johny s Garrym. Upřímně se mi do toho překecávání moc nechtělo. Moc dobře si pamatuju, co mi tenkrát po konkurzu Garry vyprávěl.

"Co ti vůbec Georgisová chtěla?" zeptal se Johny.

"Ale, jenom mi dala takový menší kázání o tom, jak jsem se chovala, a že bych se příště měla víc krotit, ale nijak mě prej nepotrestá, takže v podstatě pohodička," zazubila jsem se vesele. "Tak mě napadá, dáte mi opsat poznámky a úkoly?"

"Poznámky klidně," otočila se na mě Daph, "ale úkoly už jsme dávno odevzdali, takže si je budeš muset vypracovat sama."

"Oou, tak to mám do konce tejdne o zábavu postaráno," podotkla jsem už o dost míň nadšeně, než před chvílí. Koho by taky potěšila ta představa času strávenýho v knihovně, že jo? "To už abych začla, abych to všechno stihla do Vánoc," pronesla jsem tónem jako bych šla na popravu, a ostatní se mi začali smát. Svině jsou to a ne kamarádi. Dneska si dám ale ještě voraz. Proč s těma úkolama začínat dneska, když si to můžu odložit na zítřek, že?

"Garry, můžu s tebou mluvit?" začala jsem hned s tím, o co mě Jerry poprosil.

"No jasně, co potřebuješ?"

"Nemohli bysme jít někam jinam? Tady je děsnej kravál," dodala jsem.

Došli jsme až do nepoužívané učebny, ve které jsem před chvilkou byla s bráchou a Jeremym.

"Tak co jsi potřebovala?" zeptal se, když jsem se k ničemu neměla.

"No víš, jde o to, že.... hmm...."

"Prosim tě, řekni mi to na rovinu, takhle bych se asi nic nedozvěděl." Narozdíl ode mě se dobře bavil, a já nevěděla, kde začít.

"Prostě mě Jerry poprosil, abych tě překecala..." a vysvětlila jsem mu celou situaci a pak ještě dodala: "No a taky si myslím, že i přes to, co se ti tenkrát stalo, bys to měl zkusit znovu. Prostě by to pro tebe mohlo být zase fajn a..." přerušil mě jeho smích. "Čemu se jako směješ?" nakrčila jsem nechápavě obočí.

"Tobě," dostal ze sebe.

"A to jako proč?" zamračila jsem se ještě víc.

"Ale nic."

"Tak mi to řekni."

"No... pamatuješ si, jak jsme si tenkrát před plesem šli zahrát?"

"No jasně, to jsi se mnou nemluvil."

"Nemyslel jsem zrovna tohle. Prostě to pro mě byl skvělej pocit zase po dlouhý době hrát famfrpál. Skvěle jsem si to užil a přemýšlel o tom, že bych zase začal hrát v týmu. No a teď, když jsi mi řekla o tom Jerryho návrhu, tak..."

"Tak co?"

"Myslím si, že to zkusím," souhlasil váhavě a já radostí skákala dva metry do vzduchu. "A co vlastně vaši, jak to s nima vypadá?" zeptala jsem se,k dyž jsem se konečně uklidnila.

"No jeli společně na nějakou dovolenou, kde si všechno vyříkali a jeden druhýmu dali ještě jednu šanci, takže to vypadá, že spolu zůstanou," zazubil se šťastně.

"To jsem ráda."

"A co ty? Už sis někoho našla na ten svůj absťák?"

"Jestli sis nevšimnul, poslední dobou na to nějak nebyl čas, ale neboj teď na tom zapracuju," poznamenala jsem, ale chtě nechtě jsem trošku zčervenala při vzpomínce na ten náš opileckej večer.

"Stejně ses u tý snídaně dobře prokecla," bavil se dál.

"To mi ani nepřipomínej," zahučela jsem.

"Copak? Nelíbilo se ti to snad?" pokračoval dál a očividně se skvěle bavil, což bylo možná způsobeno tím, že já rudnula čím dál tím víc.

"Ty jsi fakt děsnej," zavrtěla jsem hlavou a vyšla z místnosti. Garry se vydal za mnou a celou cestu do společenky měl na mě nějaký blbý narážky.


***


Jak už bylo řečeno, musela jsem dohnat to, co jsem zameškala, a tak mi další den nezbylo nic jinýho, než zamířit do knihovny. Kupodivu tam bylo narváno tak, že nebyl volnej ani jeden stůl. Zamířila jsem si to dozadu, kde u stolku seděl sám nějakej kluk. "Ahoj, máš tu volno?" zkusila jsem to.

"No jasně," usmál se na mě a odsunul několik knížek blíž k sobě, aby mi udělal místo.

Dál jsme neprohodili ani slovo a já začala pracovat na svých úkolech. Relativní ticho, které tu panovalo, bylo přerušováno akorát občasným listováním knihou, škrábáním brku a tlumeným hovorem z přední části knihovny.

Zrovna jsem psala druhou půlku třetího pojednání, když kluk naproti mně začal polohlasně nadávat: "Sakra! Tady to taky není! Já už se na to fakt vykašlu!"

"Nemůžu ti nějak pomoct?" zeptala jsem se ho pobaveně, když už to trvalo nějakou chvíli.

"Můžeš to zkusit, ale pochybuju, že bys to mohla vědět.

"Tak to zkus?"

"Potřebuju osm účinků třezalky zákeřné."

"Zkus tuhle knížku," podala jsem mu jeden svazek ze svojí menší hromady. Chvilku v něm listoval, než našel to, co celou dobu hledal.

"Děkuju moc, ani nevíš, žes mi zachránila kůži."

"Jakto?"

"Protože jsem to pojednání minulou hodinu nedonesl. A kdybych ho neměl ani zítra, tak bych dostal T a to by bylo blbý, protože na lékouzelníka potřebuju ty nejlepší známky. Zvlášť z formulí a bylinkářství.

"Jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct, usmála jsem se na něj."
Úsměv mi opětoval a prohlásil: "No jo, moc mě to mrzí, ale už musím běžet, jinak bych přišel
pozdě na trénink. Tak zatím."

"Ahoj," rozloučila jsem se s ním i já a on zmizel.

Ještě jsem o něm chvíli přemýšlela, ale pak jsem se pustila do dodělávání těch pojednání. Vážně bych to ráda stihla do těch Vánoc.


***


"Kdes byla celý odpoledne?" zeptal se Garry, když jsem si k nim přisedla u večeře.

"Dělala jsem ty úkoly. Ale to jsem vám přece říkala."

"A no jo," uvědomil si.

"A co jste celý odpoledne dělali vy?" zajímalo mě. Určitě měli lepší zábavu, než já.

"Ále, nic moc," odpověděla Moll tak, že jsem jí nevěřila ani slovo.

"No to jistě. Tak co se stalo?" zeptala jsem znovu, když jsem viděla ty pohledy, který po sobě vrhali.

"No..." začal Johny, "měli jsme takovou menší výměnu názorů," odpověděl tentokrát Garry a odmlčel se.

Pane bože, z nich něco dostat, to je vážně nadlidskej úkol. "S Popcou a Annie asi ne, tak s kým teda?"

Daph něco zamumlala, ale nerozumněla jsem jí ani slovo.

"Cože?"

"Se Smithem."

"Cože? A nestalo se nikomu nic?" Občas fakt děsně plašim.

"Jak vidíš, tak tu všichni sedíme živí a zdraví." otočil se na mě brácha.

"Cože? Tys tam byl taky?"

"Přece ho nenechám, aby mi urážel sestřičku, ne?"

Přimhouřila jsem zlostně oči. "Co ten hajzl o mně říkal?"

Když se nikdo neměl k odpovědi, otázku jsem zopakovala.

"Nechtěj po nás, abysme to zopakovali," prosil Johny.

"Co říkal?" zeptala jsem se znova. Už mě ty jejich vyhýbavý odpovědi začaly vytáčet.

"Vážně to chceš slyšet?" ujišťiovala se Daphne.

"Grrrrrr," zavrčela jsem už dost nasraně.

"Jo tak fajn, jenom se uklidni," snažila se Moll.

"Prostě o tobě prohlašoval, že jsi akorát děvka, která se tahá s každým," zopakovala Daph to, co řekl ten hajzl. Před chvilkou jsem toho hajzla viděla, jak odchází, a teď jsem na nic nečekala a vyrazila za ním.

"Joanne, počkej," slyšela jsem za sebou bráchu, ale dokonale ho ignorovala. Tohleto tomu zmijozelskýmu chcípákovi nedaruju! To už vážně přehnal!

Dohnala jsem ho v jedné opuštěné chodbě nedaleko Velké síně. Kupodivu byl sám. "Hej, Smithi!" zařvala jsem na něj přes celou chodbu.

"Co je Potterová?" otočil se a zatvářil se jako největší machr na světě. V tu chvíli jsem měla sto chutí po něm skočit a zmalovat mu ten jeho ksicht. Jen tak tak jsem se ovládla. "Už jsi to beze mě nemohla vydržet?"

Jenom jsem vztekle zavrčela a došla až k němu. "Já vím, že mě děsně chceš," pokračoval ve svých trapných kecech.

Rychlostí blesku jsem z kapsy vytáhla hůlku a namířila mu s ní do obličeje. "Ještě jednou budeš o mně, mých kamarádech nebo dokonce o mý rodině prohlašovat něco takovýho jako dneska odpoledne, zařídím ti trvalej pobyt na ošetřovně. A tohle," přehodila jsem si hůlku do levý ruky, pravou se rozpřáhla a vrazila mu vší silou pěstí, "ber jako přátelský varování. Rozumněli jsme si?" zasyčela jsem na něj, i když mi bylo jasný, že mi v tuhle chvíli asi těžko odpoví. Momentálně se válel u stěny, držel se za nos, ze kterýho se mu proudem valila krev. S pocitem zadostiučinění jsem se otočila a odešla.

Zbytek party jsem našla před Velkou síní. "Sakra, kde může bejt? Nikde jsem jí nenašel," podupával brácha nervózně nohou.

"A koho hledáte?" skočila jsem jim do rozhovoru.

"Koho asi?" zeptala se mě Molly ironicky.

"Nevím, proto se ptám," zazubila jsem se na ní.

"Nějaká veselá, ne?" divil se Chris.

"Taky bys byl, kdybys viděl to, co já."

"Cos mu udělala?" zamračil se brácha podezíravě.

"Řekla jsem mu, že jestli o mejch kamarádech, rodině nebo mě bude prohlašovat to, co odpoledne, tak mu zařídim trvalej pobyt na ošetřovně a jako přátelský varování jsem mu dala pěstí."

"Ty jsi fakt neskutečná," rozesmál se Johny, my se k němu přidali a všichni jsme společně zamířili do společenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 deadlik deadlik | Web | 30. prosince 2010 v 14:13 | Reagovat

Juuu děkuju za věnování :) opravdu mě potěšilo a zlepšilo dnešní pitomou náladu :-/ :) hmm kapitola opět skvělá,jsem zvědavá jestli se tam nějak ještě zaplete ten kluk z knihovny.Já jsem člověk děsně zvědavej nechám to na tobě :) Už se těším na další kapitolu :))) A jinak dobře jak dala Smithovi pěstí šikovná holka :D fandím jí

2 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 30. prosince 2010 v 17:08 | Reagovat

to jsem ráda, že tě věnování potěšilo :-)
a s tím klukem z knihovny se nech překvapit ;-)

3 *Green♥Charlotte* *Green♥Charlotte* | Web | 1. ledna 2011 v 19:46 | Reagovat

páne jo, krásně napsané, už delší dobu čtu na tvém blogu, no delší dobu, asi tak týden a čtu tuhle kapitolovku, kterou jsem si od první kapči zamilovala a chtěla jsem se zeptat jestli nespřátelíš, děkuju za odpověď, jestli tedy nějaká bude :-) :-)

4 deadlik deadlik | Web | 3. ledna 2011 v 11:34 | Reagovat

Tahle barva písma se mi líbí víc :) Líp se to čte

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama