23. kapitola - Rande nerande

26. června 2011 v 20:11 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Hm, tak se hlásím po 100 letech, minimálně :D Jsem děsná, hrozná příšerná a kdo ví, co ještě, já vím. Ale prostě jsem se nebyla schopná k ničemu dokopat. Asi ta lenost, kdo ví :D
No prostě stručně a jednoduše, nová kapitola je tu. Příjemný čtení (pokud to bude vůbec někdo číst, nedivila bych, kdyby ne)

Vaše Lizz


Ráno jsem se probudila poměrně brzo. Hrozně mě mrzela ta včerejší hádka s Garrym, a tak nějak jsem cítila, že na ní nesu část viny, a proto jsem se rozhodla. Vylezla jsem z vyhřátý postýlky, oblíkla se a po tom, co jsem zjistila, že je společenka prázdná, jsem zamířila do ložnice kluků.

Už jsem stála před dveřma a brala za kliku, když v tom se ty samý dveře otevřely.

"Ááá!" zaječela jsem, jak jsem se lekla a ztratila rovnováhu. Kdyby mě něčí pohotový ruce nezachytily, asi bych skončila dole pod schodama.

"Garrouši, já tě fakt zabiju," zasyčela jsem na něj, když jsem konečně rozdejchala ten šok.

"Vidíš, nemáš čistý svědomí."

"Já? A proč?"

"No jinak by ses tak nelekla," vysvětlil mi tu svojí teorii.

"Ha ha ha. Z tebe málem dostanu infarkt, a ty se mi ještě směješ," zakroutila jsem hlavou. "Pojď si radši sednout dolů."

Celou cestu do společenky jsme se pošťuchovali. "Tak cos potřebovala?" zeptal se, když jsme se relativně uklidnili.

"Chtěla jsem s tebou mluvit kvůli tomu včerejšku," šla jsem hned k věci.

"Joo tohle," podrbal se rozpačitě na hlavě. "A je nutný, to řešit?"

"Cože?" nechápala jsem ho.

"No prostě mi včera ujely nervy a takhle to dopadlo," pokrčil omluvně rameny.

"Já myslela, že na mě budeš naštvanej."

"A měl bych snad bejt?"

"Ne to ne, jenom prostě mi to tak připadalo, nic víc."

"No vidíš, tak to by bylo vyřešený a ještě mi něco dlužíš?"

"Já? A co jako?"

"No chci vědět, jak ses seznámila s tím klukem."

"Vážně to chceš slyšet?" překvapil mě obrat v jeho chování. Oproti včerejšku se teď choval normálně. I když on normální asi nikdy nebude. Na to už ho znám moc dobře.

Převyprávěla jsem mu teda celou story z knihovny.

"Pěkný," usmál se pobaveně a je podezíravě přimhouřila oči.

"Co je jako pěknýho?"

"Nic," zapíral.

"Nekecej a říkej," pobídla jsem ho.

"Tobě se líbí," obvinil mě.

"No a?" rozhodla jsem se, že nebudu zapírat, ale chtě nechtě jsem zrudla. "A s kým vlastně dneska půjdeš do těch Prasinek, když jsme ti všichni dali košem?" snažila jsem se změnit téma.

"S Jess."

"A to je zase kdo?" vykulila jsem oči.

"Jedna holka."

"Počkej fakt? A já myslela, že jsi fakt gay," koukla jsem na něj s nakrčeným obočím.

"No počekj, ty potvoro!" zvolal a začal mě lechtat. Hajzl.

"Neee!" úpěla jsem. "Prosím, už dost," prosila jsem, ale zároveň se smála. To se prostě nedalo vydržet.

"A co za to?" zeptal se a dál prsty putoval po mých žebrech.

"Cokoliv!" zaúpěla jsem.

"Vážně?" přestal mě mučit.

"Hm..." zamyslela jsem se na chvíli. "Ne!" vykřikla jsem a rychle se snažila utýct. Zrovna už jsem byla napůl pryč ze sedačky, když mě znova začal lechtat. Lekla jsem se tak, že jsem se třískla hlavou o nedalekej stolek. "Au!" chytla jsem se za postižený místo.

Uže jsem vám dneska řekla, že je Garry hajzl? Místo toho, aby se mi třeba omluvil nebo tak něco, tak se ten blb válel smíchy po sedačce a nebyl schopnej přestat. Nejspíš právě přišel o rozum. Vážně by mě zajímalo, čemu se tak tlemí.

Musela jsem počkat, až se dosměje (a že to nějakou tu chvilku trvalo), abych se ho mohla zeptat, co ho tak pobavilo. Svojí otázku jsem vyslovila nahlas.

Už to vypadalo, že se začne tlemit nanovo, ale nakonec se přece jen ovládnul a vysvětlil mi to: "No jak ses praštila hlavou o ten stůl, tak to děsně zadunělo. Jak kdybys v tý hlavě nic neměla," uchechtnul se znovu a natáhl ruku, jako by mi chtěl zaklepat na hlavu, jestli jí mám vážně tak dutou. Vražedně jsem se na něj zadívala, takže tu ruku zase radši rychle stáhnul.

"Hele měli bysme jít na snídani," mrkla jsem na hodinky.

"Proč? Času dost, ne?"

"No tak já bych ráda rozdala co nejvíc těch fotek."

"A no jo," plesknul se dlaní do čela a zvednul se.

"Doběhnu pro ty fotky," vydrž chvilku.

Za chvilku už jsem se vracela s balíčkem fotek, na který byl ten dement Smith ve svym novym oblečku.


U vchodu do Velké síně jsme si vyčarovali menší lavičku, sedli si na ní a čekali, až začnou lidi chodit na snídani.

Byla vážně prdel sledovat výrazy lidí, když se na tu fotku podívali.

"Kdybych nebyl na holky, tak bych si možná dal říct," dělal si z toho prdel Garry. Naneštěstí zrovna přicházel Smith a jeho poznámku slyšel.

"Co jsi to říkal," přimhouřil zlostně oči a vypadal, že nejspíš Garryho zabije a já jako správná kamrádka jsem se rozhodla zachránit situaci.

"Čau Richie, víš, že ti to včera fakt seklo. Nedal bys mi podpis?" zeptala jsem se ho sladce a podávala mu fotku.

"Ty jedna malá mrcho, za tohle mi zaplatíš! zasyčel mi do obličeje a odplachtil do síně.

"Joo, už se fakt bojim," uchechtla jsem se. "Hele asi bysme se taky měli najíst. Ať stihnem ty Prasinky.

"Ale co s těma zbylejma fotkama?"

"To se rozdá u večeře," pokrčila jsem rameny.

Asi za deset minut se k nám přidal i zbytek. Vylíčili jsme jim, jak se Smith zachoval.

"Ten to ale fakt nenechá jen tak," zamyslel se Johny.

"S tim počítám," pokrčila jsem rameny.

"Možná jsi mu neměla přímo vykecat, že v tom máš prsty," zavrtěla hlavou Moll.

"No jasně a zásluhy by připadly někomu jinýmo. To tak," nesouhlasila jsem.

"Tebe baví ho provokovat, že jo?"

"Ani nevíš, jak moc, Daph."

Tím bylo téma Smith vyčerpaný a my se nerušeně bavili o Prasinkách. Nakonec jsme se dohodli, že se tam všichni sejdeme na konci dne i se svými partnery.

Po snídani jsme se odebraly do ložnice. Popca s Annie naštěstí zrovna odcházely, takže jsme měly klid.

"Sakra holky, co si mám vzít na sebe?" zaúpěla jsem při pohledu do skříně.

"Co třeba tohle?" šáhla sestřenka do mojí skříně a vytáhla tlustej svetr, ve kterým chodím jen, když je totální kosa.

"Jo jasně," podívala jsem se na ni skepticky, "to bych si rovnou mohla vzít třeba pytel od brambor."

"A víš, že to vůbec neni špatnej nápad?" ušklíbla se i Daphne.

"Jo holky, díky, jste fakt kámošky," zašklebila jsem se na ně a zahleděla se do své skříně s oblečením.

"Ne, v pohodě," usmála se na mě Molly. "Co třeba tyhle kalhoty?" vytáhla skoro černé úzké džíny.

"A tohle triko?" přidala se i Daph a vytáhla jedno z mých nejoblíbenějších triček.

"Super," odsouhlasila jsem to holkám nadšeně a začala se konečně převlíkat. Daphne mi pak ještě pomohla s vlasama a s líčením, a mohla jsem vyrazit. Měla jsem to tak akorát, abych nepřišla pozdě.


***


Přesto, že byl Johny už skoro na odchodu, já se pořád k ničemu neměl. Ležel jsem na posteli, koukal do stropu a nechal myšlenky, aby se mi honily hlavou.

"Hej kámo, ty se nikam nechystáš, nebo co?" kouknul na mě Johny trochu nechápavě.

"Ale jo," neochotně jsem se zvednul a začal se převlíkat. Nechtěl jsem přece vypadat podezřele.

Johny se se mnou po chvilce rozloučil. Asi pospíchal za Mary. Ještě chvilku jsem zevloval v ložnici, ale pak jsem to vzdal, posbíral si věci a vyrazil a ven.

Byl jsem jedním z posledních, kteří odcházeli do Prasinek, což byla výhoda. Nikoho jsem nepotkal, tudíž jsem nikomu nic nemusel vysvětlovat.

V Prasinkách jsem vyrazil přímo ke Chroptící chýši. Byl tady klid, skvělej výhled na vesnici a skoro nikdo sem nechodil. Ideální.

Sednul jsem si na jeden z šutrů, který byly podél cesty, otevřel si skicák, vzal do ruky uhel a začal kreslit.

Kreslení mě vždycky bavilo. Uklidňovalo mě a vždycky jsem si u toho dokázal srovnat myšlenky. Byl jsem do toho celkem zažranej, takže jsem si nevšimnul kroků, který se ke mně blížily.

"Ale, ale, ale..." protáhnul posměšně holčičí hlas. Zvednul jsem hlavu a uviděl jednu z těch, co patřily do Smithovy party. "Copak Owene, všichni se na tebe vykašlali?" zeptala se týmž tónem.

"Co je ti do toho Hudsonová? Už jsi všechny omrzela?" říkalo se o ní, že vlezla do postele snad s každým, kdo za něco stál.

"Neboj se, tak zoufalá snad nikdy nebudu, abych se doprošovala u tebe. Ty oproti nám nejsi nic."

"A na to jsi přišla jak?" vyprsknul jsem smíchy.

"Přirozená inteligence. To neznáš?" podívala se na mě povýšeně.

"Přirozená inteligence mi ve spojení s tebou nějak nejde dohromady. Ale k věci. Co po mně chceš?"

"Pomstu."

"Pomstu?" nechápal jsem.

"Nedělej, že o ničem nevíš."

"Asi mi vážně budeš muset pomoct."

"Už jsi nevzpomínáš, co jste provedli Richiemu?"

"Ahá, tak o Smithe ti jde? Tos měla říct rovnou, abysme neztráceli čas touhle nesmyslnou konverzací."

"Vždycky si se svojí kořistí nejdřív pohraju," ušklíbla se zlomyslně a vyslala proti mně kouzlo.

Hůlku jsem měl napůl vytaženou z kapsy, když do mě kouzlo narazilo, odhodilo mě několik metrů dozadu. Před očima mi tancovaly hvězdičky. I tak jsem se ale postavil a okamžitě uhnul. Letělo na mě totiž další kouzlo a minulo mě jenom o vlásek. Vyrazil jsem do protiútoku a vyslal proti ní odzbrojující kouzlo. Jen taktak ho vykryla. Vyslal jsem tedy další a tomu už se vyhnout nestihla a hůlka jí vyletěla z ruky.

"Nějak ti to nevyšlo, co?"

"Za taohle zaplatíš," prskala jak vzteklá kočka.

"Nemyslím si, že jsi v postavení, kdy si můžeš vybírat." Hodil jsem jí hůlku. "Běž, než si to rozmyslím, spoutám tě a nechám tě tady."

"Ještě jsem spolu neskončili." otočila se a zmizela.

"Blbost některých lidí je fakt nekonečná," zakroutil jsem pobaveně hlavou, sbalil věci a vydal se zpátky do hradu. Za chvíli bude večeře a mně při tom kreslení docela vyhládlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 deadlik deadlik | Web | 26. července 2011 v 20:11 | Reagovat

Co to moje oči vidí? :D On se stal zázrak či co? :D Už jsem myslela, že už sem nikdy nic nepřibude a najednou nová kapitola :) Opět skvělá a já se těším na další, která doufám nebude opět za hmm hodně dlouho :D :))))

2 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 26. července 2011 v 23:44 | Reagovat

joooo to já taky doufám, že sem nebudu přidávat až za hooooodně dlouho :D ale už mám novou kapitolu rozepsanou, tak to snad nehrozí. no uvidíme, jak to nakonec dopadne :-P

3 lajheril lajheril | Web | 29. srpna 2011 v 21:32 | Reagovat

Ahoj Liz,
projížděla jsem svůj starý, dnes už téměř nefunkční blog. Nyní jsem ale částečně zpátky, i když kdoví na jak dlouho.
Píšu ti, protože jsi u mě občas zanechala nějaký ten komentář a pokud nemá má snaha přijít vniveč, bylo by fajn mít zase někoho, kdo by ke mně opět chodil a někdy také řekl, co si myslí.
Hrozně nerada na sebe takto upozorňuji, to mi věř, ale myslím, že pokud to mému maličkému Lajherilkovskému já pomůže k psaní, je to to nejmenší, co pro sebe sama můžu udělat =).
Zatím se měj hezky,
Lajheril

4 market market | 16. února 2012 v 17:28 | Reagovat

ahoj prosím pokračuj v povídce je vážně skvělá a a jsem zvědavá jak to půjde dál

5 Kikíí Kikíí | Web | 17. března 2012 v 12:42 | Reagovat

Narazila jsem na tvůj blog náhodou a moc se mi líbí!!Můj blog ani zdaleka nemá na ten tvuj :( Mám ho krátce  kámoškou a občas tam něco přidám,ale ikdyž vidím že tam lidi chodí...nikdo mi tam nenechá ani jeden blbej komentář :( Byla bych moc ráda kdybyses tam mrkla a treba mi tam nechala komentík :) Předem děkujuu a omlouvám se že se tak dotírám :D

6 Kikíí Kikíí | Web | 17. března 2012 v 12:42 | Reagovat

Narazila jsem na tvůj blog náhodou a moc se mi líbí!!Můj blog ani zdaleka nemá na ten tvuj :( Mám ho krátce  kámoškou a občas tam něco přidám,ale ikdyž vidím že tam lidi chodí...nikdo mi tam nenechá ani jeden blbej komentář :( Byla bych moc ráda kdybyses tam mrkla a treba mi tam nechala komentík :) Předem děkujuu a omlouvám se že se tak dotírám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama