24. kapitola - Randa, úkoly a prozměnu ošetřovna

12. července 2012 v 7:59 | Elizabeth de Ténèbres |  Nový život v Londýně
Věřte nebo ne, jsem tu s novou kapitolou. Kdyby mi někdo řekl před pár dny, že se znovu pustím do psaní, nevěřila bych mu. Před pár dny jsem dokonce uvažovala, že blog zruším, protože beztak už nejspíš nikdy nic nenapíšu.
Asi se teda ptáte, co mě k tomu dokopalo. Byli jste to vy, co sem ještě pořád chodí. Každé pondělí mi na mail dojdou statistiky a já si říkám: "Co tam ti lidi proboha dělaj?"
Prostě jsem si řekla, že si tu kapitolu zasloužíte, a věřte nebo ne, mě to psaní hrozně bavilo. Doufám, že to pro mě bude nový impuls pro psaní. Tímhle nechci nic slibovat, ale fakt v to doufám.
Tak už nebudu prudit a užijte si to. Kdo ví, kdy se tu objevím s novou kapitolou ;)

Vaše Liz





Ve společence už jsme byli všichni, dokonce s námi u krbu seděl i brácha s Chrisem, chyběl nám jen Garry.

"Tak povídej konečně," pobídla mě nedočkavě Molly.

"Jo přesně tak, už od večeře děláš s tím svým rande děsný tajnosti," přidala se k ní Daphne.

"Vy jste ale zvědavý. Jedna horší, jak druhá, fakt," zasmála jsem se.

"To je sice možný, ale už konečně spusť."

"Tak fajn. Co chcete vědět?"

"Všechno!" vyhrkla Daph.

"Přesně," přidala se k ní i Moll, "jak se jmenuje, kolik mu je, z jaké je koleje, co jste dělali, o čem jste si povídali... no prostě všechno," vychrlila na mě sestřenka, až jsem měla problém orientovat se v tom.

"Eee, nemohla bys mi to prosím zopakovat? Už teď se v tom docela ztrácím."

"To je fuk, hlavně už říkej," pobídla mě znovu moje příbuzná.

"Fajn, jmenuje se Danny Craig, je mu osmnáct a chodí o rok výš, ale do Havraspáru."

"A co jste celou dobu dělali?"

"Hele Daph, nechceš brzdit? Připadám si jak u výslechu," zašklebila jsem se na ní.

"Když mě to fakt zajímá."

"Celou dobu, co jsme byli spolu, jsme si povídali a procházeli se. Je hrozně super, někdy vás s ním musím seznámit."

"Super, tak se domluvíme někdy na příští týden, co ty na to?" začala plánovat Moll."

"Jo, to by šlo. Zítra se ho na to zeptám."

Tím bylo téma, moje rande vyčerpáno. Ještě že tak, fakt jsem si připadala jak zločinec, nebo jak kdybych něco provedla. Daphne se zas přesunula k Jamesovi, a my s Molly kecaly s klukama. Za chvíli se k nám připojil Garry, který se konečně vrátil a kecali jsme až dlouho do noci.


***


V neděli dopoledne jsem se pustila do psaní úkolů. Ne, že bych byla nějaká šprtka, nebo tak něco, ale učitelé nám jich napařili hromadu, a navíc jsem na odpoledne byla domluvená s Dannym, a kdo ví, kdy se dostanu do postele, že?

Ani tak jsem to všechno nestihla. pojednání do přeměňování jsem měla půlku a s obranou jsem ani nezačala. Ale co, kdyby bylo nejhůř, opíšu to od holek.

"Tak já mizím," houkla jsem na Molly do koupelny. Taky měla rande.

"Jasně, užij si to."

S Daph jsem se rozloučila ve společnce, kde jí brácha zrovna něco vysvětloval.

Došla jsem smluvené místo. Danny už na mě čekal.

"Ahoj," pozdravila jsem ho a usmála se.

"Ahoj, Joey. Tak co dneska podnikneme?"

"Nevím, tak dobře to tu ještě neznám, takže to nechám na tobě."

"Dobře, co taková Astronomická věž? Už jsi tam byla?"

"Ještě ne, tak jdeme?"

Vyrazili jsme a po cestě si povídali."

"Máš nějaké sourozence krom Jamese?" zajímalo Dannyho.

"Nemám. A ty?"

"Starší ségru, Jessicu a mladšího brášku Charlieho."

"Chodí sem do Bradavic?"

"Né, je mu teprve pět.

"A tvoji rodiče jsou oba kouzelníci?"

"Ne, oba jsou mudlové, ale teta se strejdou kouzlí oba," vysvětlil mi, jak je to u nich v rodině. O sobě jsem mu nevyprávěla, počítala jsem, že to ví. Je docela blbý, když ten druhej o vás ví tolik, a vy o něm nevíte skoro nic.

"Jo málem bych zapomněla, holky by tě rády poznaly. Říkala, jsem jim, že se s tebou domluvím."

"Proč mě chtějí poznat?" kouknul na mě.

"Protože spolu trávíme čas. Vyprávěla jsem jim o tobě, tak jsou zvědavé. Vadí ti to?"

"Ne ne, domluvíme se až příští týden, jo?"

"Klidně," pokrčila jsem rameny. Připadalo mi to divné a nemohla jsem si nevšimnout jeho zvláštního výrazu, ale neřešila jsem to.

"Tak jsme tady," otevřel dveře na konci točitých schodů a vešli jsme dovnitř.

"Páni," uteklo mi.

"Líbí?"

"Je to naprosto úžasný," uchvátil mě výhled na pozemky a na les.

Opřela jsem se o parapet jednoho z oken a fascinovaně koukala na tu krásu pod sebou. Vyrazilo mi to dech.

"Neposadíme se?" ozval se po chvíli. Otočila jsem se a uviděla Dannyho, jak sedí na dece. Ani nevím, kde se tam vzala. Sedla jsem si vedle něho a dál jsme se povídali.

"A kterýmu famfrpálovýmu týmu fandíš?" zeptala jsem se

"Sniperům. A ty?"

"Teď si ze mě ale děláš srandu, že jo?" odpověděla jsem mu na otázku otázkou.

"Ne. Proč?" nechápal. "Počkej, ty jim fandíš taky?"

"Jo."

Téma famfrpál nám vydrželo ještě dlouhou dobu. Zrovna jsem mu líčila jeden z nejlepších zápasů, na kterým jsem byla, když mě chytil za ruku. "Podívej," pošeptal mi. Okamžitě jsem zmlkla a podívala se tam, kam on. To co jsem uviděla, bylo fakt úžasný. Zapadající slunce barvilo oblohu nejrůznějšími barvami. Od rudé, přes žlutou, oranžovou a růžovou, až po fialovou. Celý se to odráželo na hladině jezera.

"Krása," vydechla jsem. Na nic jinýho jsem se nezmohla.

Celou dobu, co slunce zapadalo, jsme mlčeli, koukali a drželi se za ruce. Jemně mě hladil po prstech a já si prostě užívala tu atmosféru, jeho dotyky, přítomnost a celkově všechno.

Mlčení nám vydrželo i po západu slunce. Nebyla to taková ta trapná chvíle ticha. Rozumněli jsme si i beze slov.

Když už byla tma, že jsme na sebe sotva viděli, přerušil ticho. "Nepůjdeme už?"

Přikývla jsem na znamení souhlasu a vydala se po schodech dolů. Dorpovodil mě až před obraz Buclaté dámy. "Díky za pěknej večer," loučila jsem se.

"To já děkuju tobě," odpověděl a dal mi pusu na tvář.

"Dobrou," mávla jsem mu na pozdrav a zmizela za obrazem.

"Ále, ty už ses vrátila?" zeptala se Daph pobaveně a nezapomněla dát důraz na slovo už.

"Však jsem nebyla pryč dlouho," namítla jsem nechápavě.

"Neee?" rozesmála se. "Vždyť už je půl jedenáctý."

"Fakt? Ten čas ale letí," zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

"A jaký to bylo?"

"Skvělý," tlemila jsem se jak dement.

"A to je jako všechno, co mi k tomu řekneš?"

"Jo."

"Teda, ty jsi ale."

"Co? já taky nevyzvídám, co děláte s bráchou."

"A chceš to slyšet?" rozsvítily se jí oči.

"Ééé, myslím, že se bez toho v pohodě obejdu," ujistila jsem ji a pobavil mě zklamaný výraz Daphne, který se jí usadil ve tváři. "Hele Daph, půjdu si lehnout. Jdeš taky?"

"No zbývá mi snad něco jiného?" zašklebila se na mě.

Zamířily jsme společně do ložnice, kde už byla Molly. "Tak jaký bylo rande?"

OMG, jestli s tím vyptáváním co nejdřív nepřestanou, tak mi z toho definitině hrábne, prolítlo mi hlavou.

"Super," zazubila jsem se na Molly. Naštěstí už se dál nevyptávala a já si mohla jít po nezbytné hygieně lehnout. Konečně v mojí milované postýlce, zavrtala jsem se ještě hlouběji pod peřinu a okamžitě usnula.


***


I když jsem si šla včera lehnout před jedenáctou, vůbec se mi nechtělo vstávat. Jak já nesnáším pondělky.

"Joanne, dělej," tahala mě snad už podesáté Daph z postele.

"Jestli okamžitě nevstaneš, tak jdem na snídani bez tebe," přidala se i Molly. Evidentně měla hlad.

"No jo, však už lezu."

Na snídani jsme se dostaly asi po další půlhodině. Kluci už tu byli a vypadalo to, že zrovna dosnídali.

"Kámo, ještě že jsme tě neposlechli," prohlásil místo pozdravu Garry bráchovým směrem.

"V čem jste ho neposlechli?" byla Daphne opět zvědavá.

"Jamese totiž napadlo," ujal se vysvětlování Johny, "že na vás počkáme a půjdeme na snídani společně."

"To jsi hodnej Jimmy," usmála se na něj Daph a dala mu pusu na přivítanou.

"Holky, nehci vám nic říkat, ale měly byste se najíst, jinak budete na lektvarech ohladu. Za čtvrt hodiny začinaj."

"Jo to víš, Johny, kdyby jsme Joey nebudily dneska půl hodiny, stíhaly bysme to úplně v pohodě."

Vyplázla jsem na Molly jazyk.

V rychlosti jsme do sebe něco málo naházeli a zamířili do námi milovaného sklepení.

Tam nám profesor Brienson vyložil novou látku o protijedech a druhou hodinu jsme se věnovali míchání jednoho z osmi základních protijedů s tím, že si to ve čtvrtek doděláme.

Mě pak čekalo psaní pojednání do obrany. Ostatní se někam zdejchli a já zamířila do knihovny. I tak jsem měla co dělat, abych to stihla. A to samé mě čekalo odpoledne, tentokrát s přeměňováním. Příště bych si to neměla nechávat na poslední chvíli, pak to takhle dopadá. I když dopadlo to ještě vcelku dobře. Těsně před zavíračkou knihovny jsem si protáhla ztuhlá záda, posbírala věci a zamířila do společenky.

Pohyblivé schodiště se rozhodlo, že mi cestu neusnadní, takže jsem to musela vzít oklikou a dostala jsem se tam až o půl hodiny později. I když nebylo ještě mo pozdě, ve společence už skoro nikdo nebyl. Parta byla taky bůhví kde, tak jsem se rozhodla, že na ně počkám. přesunula jsem si křeslo těsně ke krbu a uvelebila se na něm. Za chvíli se mi ale začaly klížit oči a já usnula.


***


"Joanne?" zatřásl se mnou někdo.

Nevím proč, ale strašně jsem se vyděsila a prudce trhla hlavou. Odpovědí mi byla dost nepříjemná bolest krční páteře. "Jamesi," zaskučela jsem.

"Co se lekáš? Nemáš snad čistý svědomí?" zasmál se pobaveně.

"Tak se nediv, když mě tak idiotsky budíš," zavrčela jsem na něj. Bylo to fakt nepříjemný. Pořádně jsem nemohla otáčet hlavou, takže když jsem se chtěla podívat na něco do boku, musela jsem se otočit celá. Jak robot. Víc jsem si ho nevšímala a společně s holkama se přesunula do ložnice.

Takovou noc už nechci nikdy zažít. Dlouho jsem nemohla usnout. Když už se mi to podařilo, za chvilku jsem se s trhnutím vzbudila, což se samozřejmě nezamlouvalo mému krku.

Ráno jsem přivítala skoro s úlevou.

"Co je?" vytřeštila na mě oči Molly.

"Co by bylo?" usykla jsem, protože jsem si zkoušela opatrně pohnout krkem. Odpovědí mi byla nepříjemná bolest.

"No ty vypadáš," vyjevila se i Daphne, která se zrovna vyhrabala z peřiny. "Cos prosím tě dělala?" vyprskla smíchy, když viděla moje robotické pohyby.

"To se zeptej mého inteligentního bratra." zavrčela jsem.

"To ti udělal James?"

"Jo, neumí totiž normálně budit. Jsem se ho lekla a blbě si hnula s krkem."

Obě se rozesmály. Fakt vtipný, z jednoho je pomalu invalida, a těm dvěma to přijde vtipný. No kde to jsme?

Radši jsem to nekomentovala a zalezla do koupelny. I když jsem ranní hygienu omezila jen na nejnutnější, trvalo mi to pomalu dvkrát tolik, než kdybych se bůhví jak malovala.

"Joanne dělej!" začala mi Molly netrpělivě bouchat na dvěře koupelny.

"Aby ses nezbláznila," vyplázla jsem na ni jazyk a ona mi stejně odpověděla.

Cesta na snídani nám taky zabrala o něco dýl. Dneska jsme vstaly docela brzo, takže jsme šli společně s klukama. Ty nenapadlo nic lepšího, než si ze mě dělat srandu. Mám to prostě úžasné kamarády. Jen, co je pravda.

V půlce snídaně jsem se najednou zasekla. "Nemáme za chvíli souboje, že ne?"

Garry se na mě podíval stylem, jestli nejsem na hlavu. "Páni, ty jsi dneska vážně úplně mimo?"

"Jako proč?"

"Protože jsme se o tom teď celou dobu bavili," rozesmál se Johny.

"Jo, za necelých deset minut nám začínaj souboje. Nevím jak vy, ale já bych je ráda stihla," zvedla se Molly.

Zařídili jsme se podle ní. Já se za nimi jenom ploužila. Garry si toho všimnul. "Co je? Tobě se tam nechce?" nechápal.

"Ne."

"Minule jsi z toho byla nadšená a teď vypadáš, jak kdybys nejradši vzala roha," mrknul na mě.

"To bude asi tím, že na mě dneska dojde řada, a s tímhle to půjde dost blbě," ukázala jsem rukou na svůj krk."

"A nechceš dohodout s Grahamem, aby ti to přehodil na příště?"

"Abych vypadala, že se toho bojím? Ani náhodou."

"Každej by to pochopil," snažil se mě ještě přesvědčit, ale potom, co jsem na něj hodila za pohled toho radši nechal.

Do učebny jsme došli mlčky a sedli si ke zbytku party.

Netrvalo dlouho a do třídy energicky vešel profesor. "Nebudeme to nijak protahovat a rovnou začneme. Proti sobě nastoupí slečna Loganová a pan Hogins. Po nich se připraví slečna O'Brianová a pan Owen.

Pořád jsem musela myslet na to, jak to udělat. Jak vyhrát a přitom přežít. Byla jsem tak moc zabraná do svých úvah, že jsem si dokonce zapomněla dělat poznámky o soubojích ostatních.

Z přemýšlení mě vytrhnul až hlas profesora: "Proti sobě nastoupí slečna Woodová a pak O'Neil a připraví se slečna Jacksonová a slečna Potterová."

"Jestli tohle přežiju, tak se snad dám na modlení."

Garry do mě drbnul loktem. "Co je? zeptala jsem se ho polohlasně."

"opiš si to prosím tě. Ať z toho nemáš problém."

"Dík," šáhla jsem po jeho poznámkách a celou dobu, co trval zápas Jane s Jacobem jsem psala.

"Takže slečna Potterová a slečna Jacksonová, prosím," pokynul nám rukou. "Po nich se připraví slečna Scottová a pan Tails."

Vstala jsem a přesunula se doprostřed místnosti. Cestou jsem si všimla, že se na mě Garry starostlivě dívá. Čekala jsem, až Holly udělá první krok. Čím míň kouzel budu muset vyslat, tím míň energie mě to bude stát.

Začala zlehka odzbrojujícím kouzlem. To jsem v pohodě vykryla, poslala na ní to samé a k tomu jí přidala ještě překážecí kouzlo. První vykryla, ale druhého si nevšimla. Srazilo ji k zemi. Ještě jsem v rychlosti vyslala jedno odzbrojující a její hůlka mi přistála v ruce.

Vedla jsem jedna nula. Pokud to půjde takhle lehce, ani se neunavím.

Do druhého kola jsem vstupovala mnohem optimističtěji. Tentokrát jsem nečekala, až Holly začne, a rovnou na ni vyslala první kouzlo. To v pohodě vykryla a poslala na mě několik různobarevných paprsků. Ve dvou případech šly paprsky úplně mimo a zbývající jsem vykryla štítem, který jsem vzápětí zrušila a sama zaútočila.

Takhle to trvalo tak pět minut. I když se to nezdá, bylo to docela vyčerpávající.

Holly na mě vyslala tři zaklínadla najednou. První šlo opět mimo, jak se zdá, nemá dobrou mušku. Kouzlo narazilo do zdi za mnou. pár úlomků se rozlétlo do stran. Koutkem oka jsem se po nich podívala, ale to jsem neměla dělat. V poslední chvíli jsem zaregistrovala další kouzlo, které letělo tentokrát mým směrem. Na poslední chvíli jsem se prudce pohnula doprava, abych se mu vyhnula. Ostrá bolest mi vystřelila z krku do hlavy, do zad a do ramene. Bolestí se mi zatmělo před očima a já se snažila zhluboka dýchat, aby to přešlo. Pro jistotu jsem si kolem sebe neverbálně vytvořila štít.

Za chvilku jsem konečně zase viděla normálně a rozhodla se souboj ukončit. Třetí kolo bych už nezvládla. Vyslala jsem na Holly expeliarmus, revertis fartis a neverbálně ještě petrificus totalus. Všem kouzlům se vyhnout nedokázala a já zvítězila.

"Takže píšu si, že slečně Potterová vyhrála dva nula."

Dobrý pocit z vítězství přerušila bolest, když jsem se chtěla pohnout. No tak to je docela vtipný. Stojím uprostřed třídy a nemůžu se hýbat, protože bych asi zdechla.

"Slečno Potterová, už si můžete sednout," usmál se na mě Graham.

"No já bych fakt ráda."

"A co vám v tom brání?" nechápal.

"No já se nemůžu hýbat."

"Ale slečna Jacksnová na vás nevyslala žádné zaklínadlo."

"To ne, ale já si ráno zablokovala krk a teď jsem si s tím hnula ještě víc."

"Tak si s tím skočte na ošetřovnu." Třída se rozesmála. Není divu. Já mu před chvílí řekla, že se nemůžu moc hýbat, natož chodit a on mi poradí, ať si skočím na ošetřovnu, vtipálek. "Pardon, to asi nevyznělo dobře. Pane Owene, vemte slečnu Potterovou na ošetřovnu." Vyčaroval nosítka a mě na ně kouzlem položil.

Není nad to přidat si jako dement, fakt. Celá třída na vás čumí a vy si připadáte jako méněcenný kripl. Opravdu povznášející pocit. Garry to naštěstí asi vycítil, takže jsme se za chvíli ocitli v prázné chodbě.

"Ne, ty sis to nemohla nechat posunout na příští hodinu, co?"

"Hmm nemohla. Však mě znáš," zazubila jsem se na něj, i když mi do smíchu zrovna nebylo.

"Ta tvrdohlavost tě jednou zabije," zakroutil hlavou, ale taky se smál.

V podobném duchu jsme vtipkovali až na ošetřovnu, tam mě smích přešel.

"Slečno Potterová, vy už jste tu zase?" nemohla uvěřit svým očím ošetřovatelka.

"Já vám říkala, že se mě jen tak nezbavíte."

"S čím jste tu tentokrát?" přešla mojí poznámku bez komentáře.

Než jsem stihla cokoliv říct, promluvil Garry: "Hnula si s krkem."

"Tak se na to podíváme." S mávnutím hůlky se mi kolem krku objevil nějakej límec, nebo co to bylo, a s dalším mávnutím se moje maličkost přesunula na jednu z postelí.

"Pane Owene, vám taky není dobře?"

"Ne, já jsem v pohodě."

"V tom případě nevím, na co tady ještě čekáte."

Garry mi s pobaveným úsměvem zamával a odešel. Za ten úsměv bych ho nejradši nakopala. To se přece nedělá smát se mrzákovi, nebo snad jo?

Ošetřovatelka nade mnou asi půl hodiny mávala hůlkou a pak zmizela ve své kanceláři s tím, že tu dojde za chvilku, až bude mít výsledky.

Tak jsem teda čekala, čekala a čekala... nevím čím to je, ale ošetřovna má na mě uspávací vliv. Nejspíš je to tím, jaká je tu nuda. S tím se ale bude muset něco udělat.

Návratu ošetřovatelky už jsem se nedočkala, protože jsem se propadla do říše snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lajheril lajheril | Web | 15. června 2014 v 21:38 | Reagovat

Drahá Liz,
pravděpodobně ti moje přezdívka už nic neřekne, ale kdysi jsi navštěvovala můj blog a četla povídku "Znovu rozkvést". Jelikož jsem se rozhodla po mnoha letech zpátky vrátit na blog, oběhla jsem své staré čitatele a oblíbené blogy z minulosti. Tohle je jeden z mála blogů s HP tématikou, který jsem sledovala, který zůstal ještě dodnes. Je mi jasné, že sem asi už nechodíš. Ale já jsem jednou za rok svůj několik let nefunkční blog navštívila vždy tak pro jistotu, že tam je :D Pokud to máš stejně, pak objevíš tento komentář. Věř mi, nikdy bych neřekla, že se po letech vrátím na svůj blog. Ale objevil se impulz a já začala být opět aktivní. Kdo ví, třeba i ty díky mému komentáři dostaneš nějaký impulz. Pokud máš chuť se po letech zase začíst do dílka, které jsi čítávala dřív, ráda bych tě tímto oficiálně pozvala na můj blog! :D Byla bych vděčná, kdyby ses stavila. Alespoň na přečtení článku "Nostalgie", protože ten by tě doufám aspoň přesvědčil, aby jsi NIKDY, NIKDY, NIKDY nemazala starý blog! :)

S nadějí, že se stavíš a naše blogy opět začnou vzkvétat
Lajheril

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama